Třetí den (Pátek) 10.09.2010

Celou noc nám propršelo a i ráno v 8 lilo jako z konve. Ke snídani nám Joe na zahradě utrhl ovoce známé pod názvem Paw-Paw a k tomu jsme dostali samojské lívance, které chutnaly jako české koblížky. Po snídani nám ukázal svou velkou a rozhlehlou zahradu, kde pěstoval samé exotické ovoce. Musel jsem se smát, když jsem u nich v domě uviděl jako okrasnou rostlinu malou umělou jablůňku. Po rozloučení jsme se vydali směr trajekt u vesnice Malifanua.

Andrejka v autě se ještě směje. Na lodi bude hůř..

Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že jsme přijeli hodně brzo. Navíc nám bylo řečeno, že trajekt ve 12 hodin byl zrušen a další jede až ve dvě. Navíc u přepážky nikdo nesloužil a jak jsme později (asi 10 minut před odjezdem) zjistili, existovala ještě jedna přepážka, kde se registrovala auta, takže samozřejmě nám řekli, že budeme muset čekat a doufat, že bude na lodi pro auto místo. Čas jsme si mezitím krátili ochutnávkou místních specialit v nedalekém obchůdku s lahůdkami. Měl jsem takovej plněnej knedlík velikosti pěsti, kterej opravdu jako houskovej knedlík chutnal a náplň připomínala český guláš. To vše za 1 Tala. Sbouchal jsem tři, dal si anananasovou placku a byl jsem spokojenej. Pán v obchůdku nám poradil, zařadit se do fronty. Udělali jsme dobře, protože za chvíli se udělala pěkná fronta. Dali si nás na stranu a tak jsme čekali, jestli bude volno. Naštěstí volno bylo, tak jsme do lodi řádně a zkušeně zacouvali. Byli jsme tam napěchovaný jako sardinky, ale důležité bylo, že jsme na lodi. 

Procházka po resortu.

Odpluli jsme a z klidného moře se za chvilku stalo pěkně divoké. Začalo se to houpat jako na houpačce, k tomu nám do obličeje chrstala mořská voda, bylo to velmi dobrodružné. Andrea to nevydržela a šla krmit rybičky. Když jsem se rozhlížel kolem, tak hodně lidem ta mořská houpačka taky neudělala moc dobře. Místo hodiny a půl jsme pluli dvě hodiny a byli jsme rádi, že jsme dopluli živí a relativně zdraví. Dopluli jsme do přístavu u města Salelologa na ostrově Savaii (velký ostrov). Zaplatili jsme celkem i s autem bez blicího pytlíku 121 tala. Po příjezdu jsme dotankovali plnou nádrž a vyrazili jsme podél pobřeži na sever. Protože jsme byli unavený, hledali jsme místo ubytování a našli jsme Silia’s Blue Lagoon motel (usmlouvali jsme cenu z 50 na 35 tala na osobu včetně večeře a snídaně). Betonové modré chatky bez pláže. 

Kokosy tu rostly proklatě nízko!

Holky si hned spolu vedle sebe lehly, koukali na film a hned usnuli. Já zatím dopsal deník a zaházel si s Honzou frisbee. V 6 večer byla večeře. Ve velké hale byl stůl, přinesli nám židle a prostřeli. Chvíli jsme museli čekat, protože večeře se teprve dělala. V jednu chvíli jsme měli pocit, že jsme slyšeli, zavití a následné zabití psa. Koukli jsme se na sebe a řekli si, uvidíme, jak bude chutnat…Naštěstí jídlo bylo chutné a dobré a já měl první možnost ochutnat místní pivo s názvem Vailima, které má ve znaku palmu. Je to celkem dobré pivo za 6,5 tala 700 ml. Ve dvě ráno jsem měl průjem…

Pózování s kokosy

Něco z historie: Obecně se má za to, že Samojci přišli od západu. (Východní Indie, Malajského poloostrova nebo z Filipín). Samojské nejstarší osídlení je z oblasti Mulifanua na ostrově Upolu, které se datuje z roku přibližně 1000 př. n. l. Velkou změnu pro obyvatelstvo přinesli evropští misionáři, které ovlivnili život na Samoe. Misionáři obrátili všechny obyvatele na křesťanskou víru (jeden z věštců předpověděl příchod nového náboženství, takže konvertovat obyvatele nebylo těžkým úkolem). V roce 1899 spadla Samoa pod vliv Německa až do zahájení 1. Sv. války r. 1914. V tomto roce převzal vládu Nový Zéland, který si kolonii držel až do dne nezávislosti v lednu r. 1962. Obyvatelé si nicméně udrželi svůj tradiční způsob života a jsou na svoje kulturní dědictví patřičně hrdí V současné době žije na Samoa přibližně 186 000 Samojců.

Naše ubytování

 

Samojské Slovíčko Dne: Fa’afetai- děkuji pěkně, ruku líbám

Druhý den (Čtvrtek) 9.9.2010

Ranní probuzení

Ráno nás probudilo východ slunce a my jsme se poprvé mohli rozkoukat kolem sebe, kde to vlastně jsme. Vypadalo to hezky, moře jen pár kroků od nás, listy palem nám šuměly nad hlavami a hluk z džungle přehlušoval mé kručení v břiše.

Tropická snídaně

Byl čas snídaně. Na stole na nás čekala tropická snídaně- papaya, kokos, místní džem, toasty, krekry, kafe a čaj. Takovou snídani jsem ještě nežral. J Pan majitel se zlatým zubem se jenom usmíval. Později mi došlo proč… Za ty prachy, co jsme dali za ubytování, bychom těch snídaní mohli mít 10! Navíc jsme zjistili, že v koupelně neteče žádná voda.Mno nic. Chybami se člověk učí. Nicméně po snídani jsme se šli umýt do moře. Bylo teplé krásné a čisté.

Matarewa Beach

Vzal jsem si šnorchl a kouknul se pod vodu. Nádhera. Plno rybek ryb i rybiček se mi mihotalo před očima. Pestré barvy rybek dokreslovali nádherně barevné koráli, kterých zde bylo jak se patří dostatek. Honza našel správnej klacek na loupání kokosů, tak nám jeden demonstrativně oloupal a my jsme pak s klackem zatančili hula hula tanec! J No pokochali jsme se dosti dosti. Mimochodem místo, kde jsme první noc přespávali se nazývá Matarewa Beach…

Andrejka ve fale

Já s Honzou, Míšou a Autem

A brzy nastal čas vyrazit dále. Naším cílem byla Retrurn To Paradise Beach. Pláž se stala proslulou díky stejnojmennému filmu z roku 1951, kde hlavní roli ztvárnil sám Gary Cooper (neznám film ani herce). Pokud chce člověk na Samoe navštívit nějaké zajímavé místo, musí počítat s tím, že přijde o nějaké to tala díky vstupnému, které se tu vybírá snad na všechno. Je to dáno tím, že pozemky, místa patří rodině, která samozřejmě na tom chce vydělat. Mnohdy je to jediný finanční přínos, který rodinu živí. Navíc pozemky se na Samoa nedají kupovat ani zabavovat. Patří někomu tak, jako vám patří vaše ruka nebo žebro.

Hula hula tanec

Když se řekne nějaké Tala, myslí se tim třeba 5-10 tala za osobu, někdy celé auto. Minimální hodinová mzda je 3 tala (25Kč), navíc ceny za potraviny, benzín a ošacení jsou srovnatelné s Novým Zélandem, takže žádná sláva. Samoa se chtě nechtě stále řadí k zemím třetího světa…

Andrejka ležící spící na palmě

Velký šplhoun- (výš jsem už nevylezl)

Zpět k cestování. Return to Paradise beach je opravdu skvostná pláž, lemovaná vysokými a zahnutými palmami, lávová skaliska trčí z moře, které je na oplátku neustále bičuje a všude je krásný zlatavý písek. Šnorchlování bylo taky senzační, poprvé jsem zažil to, že pod zemí v moři byl jakýsi pramen sladké vody, který se u břehu mísil s vodou slanou a vytvářel tak velmi zčeřenou vodu a zároveň tvořil i protiproud, takže člověk plaval furt sem a tam. Bylo krásné, když jsem proplouval jakýmsi korálovým příkopem, kdy z obou stran pod vodou čněli asi 2 m vysoké koráli, a člověk měl možnost takových 15-20 metrů proplovat mezi nimi úzkou průrvou.

Andrejka čeří vodu- Return to Paradise Beach

Na břehu bylo také krásně. Palmy obsypané kokosy… člověk dostal na ně brzo chuť a tak brzy začala operace „sundej kokos“, která nám zabrala asi hodinu. Vše je dobře zdokumentováno. Odměna však byla dostatečná- fresh kokonut drink. Osvěžil nás všechny! Když jsme se dostatečně osvěžili, vydali jsme se cestou autem přes ostrov do hlavního města Apia.

Holky se spalují na Return to Paradise Beach

Ruka jako palma

  Při cestě jsme zastavili na vyhlídkové terase, kde se nám dopřál pohled na největší vodopády na Samoe, tzv. Papapapai Waterfalls (přes 100 m vysoké). Po cestě jsme potkali také místní autobus, což je taková pojízdná diskotéka… člověk když slyší music, pak ví, že brzo přijede bus. Stačí na něj mávnout, nasednete a jedete. Kodrcá se nicméně hrozně pomalu, a co chvíli zastaví někomu, aby si udělal nákup, tamtomu zastaví, že potkal souseda. Jízdní řády na Samoa neexistují. Nikdo nikam nespěchá. Rychlostní limit je ve vesnici 25 km/h, jinak se jezdí maximálně 60kou. Od loňska se jezdí vlevo, to proto, že Samoanci můžou kupovat levnější auta z japonska, zélandu a austrálie a ne z USA, kde jsou o dost dražší. Naše auto mělo však volat na levo, takže pro řidiče docela nezvyk. Abyste se nepřipravili o možnost na Samoa řídit, musíte si za 12 tala nechat udělat místní řidičák. Je to jednoduchá věc… Honzovi však bylo řečeno, že mu stačí mezinárodní… Žádný problém s tim neměl.

Papapapai vodopády

Celí hladoví jsme dorazili do Apia a tak jsme si v jednom BBQ stánku dali oběd. Ceny celkem ok, 10 tala za jídlo i pití. Nicméně, ve mně se začalo něco bouřit. Žaludek chytly křeče, což se mi tak často nestává. Dostal jsem od Míši nějaký magický prášek a hle, už mi bylo lépe. Vydali jsme se do infocentra, kde jsme se pořád na něco vyptávali a rušili tak klidné odpoledne lenivým Samoánkám. Získali jsme potřebné informace, týkající se ubytování dále na východ a jak je to s trajektem na druhý ostrov a dokonce paní z infocentra byla ochotná zavolat na telefonní číslo, které mi kdysi na Zélandu dala jedna Samoánka, kolegyně z práce na jablkách, že se jí máme ozvat, jestli přijedem na Samou.

Papapapai- jazykolam

Po chvíli mi paní sdělila, že číslo opravdu funguje, že mluvila s Miriam a že jí mam po 7 večer zavolat. Bezva, ze Zélandu mi to nešlo, naštěstí se to teď povedlo. Pak jsme se prošli po místních trzích, koupil jsem si lava-lava, Andrea si taky vybrala, já to hezky usmlouval na 25 tala za 2, na cestu se koupil trs banánů a vyrazili jsme dále směrem na východ. Cesta se klikatila a po chvíli jsme museli zastavit v koloně. Před námi spadlo auto a zkutálelo se z útesu. Probíhala záchranná akce, ale více lidí čumělo než pomáhalo a my jeli dál. Začalo se stmívat a my ne a ne najít ubytování. Ptali jsme se po cestě v obchůdcích a postupně jsme se dozvídali, že v okolí je jen jeden hotel. No dojeli jsme k němu, ale moc se nám do něj nechtělo. Nabízeli nám 160 tala za pokoj s večeří i snídaní. Využili jsme však přítele na telefonu a zavolali Miriam, protože už bylo 7.

Naši hostitelé Miriam a Joe

Po zdlouhavé debaťě se mi dostalo pozvání k nim do domu a adresa, kde se domov Miriam a manžela Joe nachází. No spíš jsem věděl vesnici, ve které bydlí- našel jsem ji na mapě. A tak se obrátilo auto i my a jeli jsme do vesnice Alesia… celou cestu zpátky do Apia a pak ještě dobrou hodinku menšího bloudění a hledání a vyptávání se na cestu. Dům jsme nakonec našli. I s Miriam a Joem uvnitř. Dům to byl na místní poměry honosný… tady je vidět, kdo prachy na Samoe má, tak musel makat na zélandu nebo v austrálii… Pak si tam člověk dovolí takové vymoženosti, jako je televize, auto a dům s okny a dveřmi. Dostalo se nám vřelého přivítání. Dočetl jsem se, že hosté by měli přinést dárek, že se to sluší na místní poměry. Dal jsem našim hostitelům flašku vína, kterou jsme s Andreou dostali z práce. Nicméně moc velkou radost jsem jim asi neudělal, neboť jejich vyznání 7 den adventistů jim nedovoluje pít alkohol… Mno nic, alespoň si láhev za 50 NZD někam vystaví a my nebudeme opilí J. Andrea, Honza i Míša brzo zalehli do připravených pokojů a já se společně s Miriam a Joem koukali na telku, kde běžel záznam z právě probíhajícího kulturního festivalu Tuila v Apia. Koukali jsme se na ohnivé tance a Joe se smál všem, co byli z druhého ostrova (prý je mezi ostrovy střízlivá rivalita) a kterým to spadlo. I já jsem však začal pociťovat únavu, když mi víka 3x po sobě spadla, rozloučil jsem se a šel spát…

Místní diskobus

Život ve vesnici. Na Samoe je nějakých 362 vesnic s celkovým počtem 18 000 matai (náčelníků). Vesnice jsou tvořeny pozemky, které vlastní rodinné spolky, které se nazývají Aiga. V čele spolku je Matai. Centrální budovu ve vesnici tvoří jednak kostel a jednak Fale Fono, kde se setkávají náčelníci a diskutují o vesnických záležitostech.

Samojské Slovíčko Dne: TALOFA- Pozdrav, dobrý den. Může se připojit ještě LAVA, což znamená hodně moc… TALOFA LAVA!- Hodně moc dobrý den vinšuju!

První den (Čtvrtek-NZ, Středa-Samoa) 8.9.2010

Ranni Wellington z Ferry

Den D nastal, ráno celý nedočkaví jsme odnesli věci do auta a jeli k Marcellovi, který nás s ospalou ochotou odvezl z Blenheimu do Pictonu, odkud nám vyplouval trajekt na Severní ostrov do Wellingtonu. Cesta ubíhala pomalu, chtělo se nám spát, venku bylo hnusně- pršelo, takže toho člověk ani moc neviděl a nevnímal. Po příplavu do přístavu jsme nasedli do busu, který nás odvezl do centra města, odkud jsme si rovnou chytli Airport flyer shuttle bus na letiště. Tam jsme si dlouho čekali- asi 4 hoďky na první let z Wellingtonu do Aucklandu. Odevzdali jsme naší jednu krosnu na nekonečný pás, dostali letenky, koupili flašu jamajského rumu v duty free, vyměnili peníze a vzhůru do oblak.

Nase letadlo (Boeing 737-800)

Ten pocit bejt zase v letadle nás oba pěkně nadchl. Let trval jen něco málo přes hodinku a my dosedli na letiště, které jsme už znali a kam jsme poprvé přistávali, když jsme přilétali na NZ. Tam naštěstí bylo čekání o poznání kratší, zašli jsme do McDonaldu, já si vydupal refill (doplnění) Coly do kelímku a byl jsem spokojen. A teď už hurá do tropů! Odlet se o půl hodinky opozdil, avšak čas se posunul rapidně- získali jsme den k dobru (přeletěli jsme datovou čáru). Letadla přistávají na Faleolo Airport (35 km západně od hlavního města Apia) na ostrově Upolu. Při vystoupení z letadla v půl jedenácté v noci na nás doslova dolehla místní tropická vlhkost a začaly z nás crčet potoky potu. Po rychlé imigrační proceduře jsme si šli pro batožinu, přičemž nám hrála krásná polynéská živá kapela. Nádech exotiky se stále stupňoval.

Ospale cekani na batoh, Letiste Faleolo, Samoa

V příletové hale na nás už čekala druhá polovina výpravy. Honza s Míšou. Velice mile nás překvapili, když nás přivítali srdečným úsměvem, utrhnutým kokosem, kytičkovaným věncem, oblečeni v tradiční lava-lava obohacené pestrými barvami a květy. Po přivítání jsme se odebrali na parkoviště, kde stála naše limuzína, kterou Honza s Míšou tři dny před námi zaopatřili. Šlo o 4kolku Hyundai Tuscon, automat, takže sláva, hurá do terénu (1 den- 110 Tala). Za parkovné se daly 2 Tala a jelo se na naše první ubytování (110 T pro dva na noc včetně snídaně), které Honza s Míšou zařídili. Musím říct, že cesta to byla poněkud zvláštní… Nevím, čím to bylo, jestli únavou nebo rozkoukáváním se, ale připadalo mi, že silnice po které jedem se neustále zhoršuje, co se týče kvality. Navíc po silnici pobíhali psi, prasata, kuřata a koně, my jsme někam pořád odbočovali a z pevné vozovky se rázem stala pěkná rally. Samá ďuzna, z kopce do kopce a já během chvilky ztratil totálně jakoukoliv orientaci. Kdyby mě tam vysadili, nevěděl bych, jestli mam jít nahoru dolu doprava doleva, dokola…k tomu všemu byla naprostá tma. No každopádně jsme někam dojeli… nahmatali jsme batoh, a ulehli někam… vím, že jsme měli moskytiéru, nevím, kde jsme byli… jediné co vím je, že to bylo u moře. Usínáme se šumem vln olizující břeh kousek od nás…

Privitani - Vpravo Misa, uprostred Andrea s kokosem

Geografie. Samoa je tvořena skupinou ostrovů sopečného původu nacházející se v tichém oceánu zhruba na půli cesty mezi Novým Zélandem (2890 km od Aucklandu) a Hawaii. Největšími ostrovy jsou Upolu a Savaii. Hlavní ostrovy jsou olemovány krásyplnými korálovými útesy a lagunami a střed ostrovů tvoří rozeklané vrcholky sopek. V útrobách ostrovů se nachází panenský deštný prales, vodopády, strmé soutěsky, jezírka napájená sladkými prameny a potoky. Tradiční vesnice a kokosové plantáže jsou rozprostřeny po pobřeží obou ostrovů. Nedávná sopečná činnost zformovala krajinu do své současné podoby a je zde patrná skoro na každém kroku. Klima je zde tropické, s průměrnými teplotami 29°C a střídají se zde období chladnějšího sucha (květen-září) a horkého vlhka (říjen-duben).


Samojské Slovíčko Dne: LAVA-LAVA: tradiční samoanský oděv zpravidla pro muže. Jde o kus hadru omotaného kolem pasu, který tam nosí každej domorodec.

Odjeeeeeezd!!!

Tak a je to tady, začíná cestování, v 5:00 ráno odjezd z Blenheim, v 6:25 odjezd lodí z Pictonu a v 13:45 odlet z Wellingtonu směr sever do tropické zony ostrovů Samoa. přílet je v 22::05 předchozího dne- přelétáme přes datovou čáru, takže získáme den k dobru. Na letišti na nás doufejme bude čekat Honza s Míšou, naši spolucestovatelé, kteří odletěli o 3 dny dříve. Pronajali si auto- Toyota RAV 4, a cestovat budeme společně. Dneska jsme si koupili vybavení- fotoaparát lumix dmc-tz10, od firmy Panasonic, je to dělo-  co maj nápady pro život a šnorchlingovej set. Dneska večer před odjezdem jsme zavítali k našim brazilským spolupracovníkům, kteří nám pohlídají auto a společně jsme shédli svatební obřad společně s prvky tance zumba! Bylo to výtečné, poté jsme byli pozváni od našich domácích na indickou večeři, která byla znamenitě pálivá a s plným břichem uléhám do hajan s toužebným očekáváním zítřejšího cestovního dne. Už se moc těším, jsem zvědav, co přinesou další dny... nevím jak to bude na Samoa s internetem, notebook si neberu, jak bude možnost napíšu...
Mimochodem, tento týden zasáhlo Nový Zéland silné zemětřesení, nejvíc to odskákakal Christchurch /320 km od nás). Polovina města bez elektřiny, vody a plynu. spousta zničených domů silnic a železnic, je to síla.Za pár týdnů jedeme tam, tak uvidíme, jaké následky zanechala tato pohroma. Jen pro upřesnění- Nový Zéland se nachází v oblasti tzv. Ring of Fire, neboli prstence ohně, což je místo, kde se střetávají dvě litosférické desky a dochází zde k častým zemětřesům a vulkanické aktivity. Na NZ ročně proběhne na 14 000 zemětřesení, z nichž jen nepatrné množství člověk zaznamená a méně než deset z nich zanechá nějaké materiální škody. Ovšem je jasné, že v nadcházejících 40 letech dojde na NZ k silnému zemětřesení, které postihne i obydlené oblasti. Je to vskutku velmi činná oblast této planety. Po tsunami je to druhá živelná katastrofa, která se mě nepřímo dotkla....

Konec práce a příprava na cestu

Já a Andrea po práci

Dneska nám skončila tří a pů lměsíční robota na vinici. Poslední den se táhl jako hlemýžď bez nasliněné svalnaté nohy, počítaly se minuty. K obědu jsme všechny pohostili banánovým a čokoládovým koláčem se zmrzlinou.A po práci přišel zlatý hřeb dne... vychlazené budvary! Všem české pivo moc chutnalo. Ještě aby ne. Jako dárek nám manažer vinice dal flašku vína na cestu... Musím říct, že to byl nezapomenutelný zážitek a jsem rád, že jsem to celé absoloval. Na druhou stranu jsem rád, že to mám za sebou. Ruce bolí a tělo cítí únavu. Proto nastal nejlepší čas na rekonvalescenci. Zítra se vyřídí ještě malé nezbytnosti před cestou, jako je registrace na auto, výběr peněz na dovolenou, koupení potápěčských brýlí se šnorchlem, úklid auta, balení... Ve čtvrtek brzo ráno mě a Andreu odveze Marcello do Pictonu, odkud se opět přeplavíme lodí na severní ostrov do hlavního města Wellingtonu. Po obědě odlétáme do Aucklandu, kde máme přestup a pak hurá do království Samojského. Čeká nás tam dvanáct nocí, kdy se bude koupat, opalovat, cestovat půjčeným autem, prostě dovolená se vším všudy. Sbalena už skoro je jedna krosna, doufám, že to bude naše jediné zavazadlo- cestování nalehko je nejlepší! Auto bude odvezeno na vinici, kde na nás počká a nakonec si pro něj přiletíme do Blenheimu na letiště. Ruce bolí, samej škrábanec, puchýř a mozol, ale už je po všem a teď příjde to pěkné.... cestování! O tom ale až příště...