Druhý den (Čtvrtek) 9.9.2010

Ranní probuzení

Ráno nás probudilo východ slunce a my jsme se poprvé mohli rozkoukat kolem sebe, kde to vlastně jsme. Vypadalo to hezky, moře jen pár kroků od nás, listy palem nám šuměly nad hlavami a hluk z džungle přehlušoval mé kručení v břiše.

Tropická snídaně

Byl čas snídaně. Na stole na nás čekala tropická snídaně- papaya, kokos, místní džem, toasty, krekry, kafe a čaj. Takovou snídani jsem ještě nežral. J Pan majitel se zlatým zubem se jenom usmíval. Později mi došlo proč… Za ty prachy, co jsme dali za ubytování, bychom těch snídaní mohli mít 10! Navíc jsme zjistili, že v koupelně neteče žádná voda.Mno nic. Chybami se člověk učí. Nicméně po snídani jsme se šli umýt do moře. Bylo teplé krásné a čisté.

Matarewa Beach

Vzal jsem si šnorchl a kouknul se pod vodu. Nádhera. Plno rybek ryb i rybiček se mi mihotalo před očima. Pestré barvy rybek dokreslovali nádherně barevné koráli, kterých zde bylo jak se patří dostatek. Honza našel správnej klacek na loupání kokosů, tak nám jeden demonstrativně oloupal a my jsme pak s klackem zatančili hula hula tanec! J No pokochali jsme se dosti dosti. Mimochodem místo, kde jsme první noc přespávali se nazývá Matarewa Beach…

Andrejka ve fale

Já s Honzou, Míšou a Autem

A brzy nastal čas vyrazit dále. Naším cílem byla Retrurn To Paradise Beach. Pláž se stala proslulou díky stejnojmennému filmu z roku 1951, kde hlavní roli ztvárnil sám Gary Cooper (neznám film ani herce). Pokud chce člověk na Samoe navštívit nějaké zajímavé místo, musí počítat s tím, že přijde o nějaké to tala díky vstupnému, které se tu vybírá snad na všechno. Je to dáno tím, že pozemky, místa patří rodině, která samozřejmě na tom chce vydělat. Mnohdy je to jediný finanční přínos, který rodinu živí. Navíc pozemky se na Samoa nedají kupovat ani zabavovat. Patří někomu tak, jako vám patří vaše ruka nebo žebro.

Hula hula tanec

Když se řekne nějaké Tala, myslí se tim třeba 5-10 tala za osobu, někdy celé auto. Minimální hodinová mzda je 3 tala (25Kč), navíc ceny za potraviny, benzín a ošacení jsou srovnatelné s Novým Zélandem, takže žádná sláva. Samoa se chtě nechtě stále řadí k zemím třetího světa…

Andrejka ležící spící na palmě

Velký šplhoun- (výš jsem už nevylezl)

Zpět k cestování. Return to Paradise beach je opravdu skvostná pláž, lemovaná vysokými a zahnutými palmami, lávová skaliska trčí z moře, které je na oplátku neustále bičuje a všude je krásný zlatavý písek. Šnorchlování bylo taky senzační, poprvé jsem zažil to, že pod zemí v moři byl jakýsi pramen sladké vody, který se u břehu mísil s vodou slanou a vytvářel tak velmi zčeřenou vodu a zároveň tvořil i protiproud, takže člověk plaval furt sem a tam. Bylo krásné, když jsem proplouval jakýmsi korálovým příkopem, kdy z obou stran pod vodou čněli asi 2 m vysoké koráli, a člověk měl možnost takových 15-20 metrů proplovat mezi nimi úzkou průrvou.

Andrejka čeří vodu- Return to Paradise Beach

Na břehu bylo také krásně. Palmy obsypané kokosy… člověk dostal na ně brzo chuť a tak brzy začala operace „sundej kokos“, která nám zabrala asi hodinu. Vše je dobře zdokumentováno. Odměna však byla dostatečná- fresh kokonut drink. Osvěžil nás všechny! Když jsme se dostatečně osvěžili, vydali jsme se cestou autem přes ostrov do hlavního města Apia.

Holky se spalují na Return to Paradise Beach

Ruka jako palma

  Při cestě jsme zastavili na vyhlídkové terase, kde se nám dopřál pohled na největší vodopády na Samoe, tzv. Papapapai Waterfalls (přes 100 m vysoké). Po cestě jsme potkali také místní autobus, což je taková pojízdná diskotéka… člověk když slyší music, pak ví, že brzo přijede bus. Stačí na něj mávnout, nasednete a jedete. Kodrcá se nicméně hrozně pomalu, a co chvíli zastaví někomu, aby si udělal nákup, tamtomu zastaví, že potkal souseda. Jízdní řády na Samoa neexistují. Nikdo nikam nespěchá. Rychlostní limit je ve vesnici 25 km/h, jinak se jezdí maximálně 60kou. Od loňska se jezdí vlevo, to proto, že Samoanci můžou kupovat levnější auta z japonska, zélandu a austrálie a ne z USA, kde jsou o dost dražší. Naše auto mělo však volat na levo, takže pro řidiče docela nezvyk. Abyste se nepřipravili o možnost na Samoa řídit, musíte si za 12 tala nechat udělat místní řidičák. Je to jednoduchá věc… Honzovi však bylo řečeno, že mu stačí mezinárodní… Žádný problém s tim neměl.

Papapapai vodopády

Celí hladoví jsme dorazili do Apia a tak jsme si v jednom BBQ stánku dali oběd. Ceny celkem ok, 10 tala za jídlo i pití. Nicméně, ve mně se začalo něco bouřit. Žaludek chytly křeče, což se mi tak často nestává. Dostal jsem od Míši nějaký magický prášek a hle, už mi bylo lépe. Vydali jsme se do infocentra, kde jsme se pořád na něco vyptávali a rušili tak klidné odpoledne lenivým Samoánkám. Získali jsme potřebné informace, týkající se ubytování dále na východ a jak je to s trajektem na druhý ostrov a dokonce paní z infocentra byla ochotná zavolat na telefonní číslo, které mi kdysi na Zélandu dala jedna Samoánka, kolegyně z práce na jablkách, že se jí máme ozvat, jestli přijedem na Samou.

Papapapai- jazykolam

Po chvíli mi paní sdělila, že číslo opravdu funguje, že mluvila s Miriam a že jí mam po 7 večer zavolat. Bezva, ze Zélandu mi to nešlo, naštěstí se to teď povedlo. Pak jsme se prošli po místních trzích, koupil jsem si lava-lava, Andrea si taky vybrala, já to hezky usmlouval na 25 tala za 2, na cestu se koupil trs banánů a vyrazili jsme dále směrem na východ. Cesta se klikatila a po chvíli jsme museli zastavit v koloně. Před námi spadlo auto a zkutálelo se z útesu. Probíhala záchranná akce, ale více lidí čumělo než pomáhalo a my jeli dál. Začalo se stmívat a my ne a ne najít ubytování. Ptali jsme se po cestě v obchůdcích a postupně jsme se dozvídali, že v okolí je jen jeden hotel. No dojeli jsme k němu, ale moc se nám do něj nechtělo. Nabízeli nám 160 tala za pokoj s večeří i snídaní. Využili jsme však přítele na telefonu a zavolali Miriam, protože už bylo 7.

Naši hostitelé Miriam a Joe

Po zdlouhavé debaťě se mi dostalo pozvání k nim do domu a adresa, kde se domov Miriam a manžela Joe nachází. No spíš jsem věděl vesnici, ve které bydlí- našel jsem ji na mapě. A tak se obrátilo auto i my a jeli jsme do vesnice Alesia… celou cestu zpátky do Apia a pak ještě dobrou hodinku menšího bloudění a hledání a vyptávání se na cestu. Dům jsme nakonec našli. I s Miriam a Joem uvnitř. Dům to byl na místní poměry honosný… tady je vidět, kdo prachy na Samoe má, tak musel makat na zélandu nebo v austrálii… Pak si tam člověk dovolí takové vymoženosti, jako je televize, auto a dům s okny a dveřmi. Dostalo se nám vřelého přivítání. Dočetl jsem se, že hosté by měli přinést dárek, že se to sluší na místní poměry. Dal jsem našim hostitelům flašku vína, kterou jsme s Andreou dostali z práce. Nicméně moc velkou radost jsem jim asi neudělal, neboť jejich vyznání 7 den adventistů jim nedovoluje pít alkohol… Mno nic, alespoň si láhev za 50 NZD někam vystaví a my nebudeme opilí J. Andrea, Honza i Míša brzo zalehli do připravených pokojů a já se společně s Miriam a Joem koukali na telku, kde běžel záznam z právě probíhajícího kulturního festivalu Tuila v Apia. Koukali jsme se na ohnivé tance a Joe se smál všem, co byli z druhého ostrova (prý je mezi ostrovy střízlivá rivalita) a kterým to spadlo. I já jsem však začal pociťovat únavu, když mi víka 3x po sobě spadla, rozloučil jsem se a šel spát…

Místní diskobus

Život ve vesnici. Na Samoe je nějakých 362 vesnic s celkovým počtem 18 000 matai (náčelníků). Vesnice jsou tvořeny pozemky, které vlastní rodinné spolky, které se nazývají Aiga. V čele spolku je Matai. Centrální budovu ve vesnici tvoří jednak kostel a jednak Fale Fono, kde se setkávají náčelníci a diskutují o vesnických záležitostech.

Samojské Slovíčko Dne: TALOFA- Pozdrav, dobrý den. Může se připojit ještě LAVA, což znamená hodně moc… TALOFA LAVA!- Hodně moc dobrý den vinšuju!