Ráno po snídani jsme vyrazili, tentokrát řídila Andrejka. Vydali jsme se směrem na Fairlie po prašné silnici vedoucí přes kopce mezi ovčími farmami. V pozadí se začínaly rýsovat zasněžené vrcholky Jižních Alp. Krajina se postupně měnila a získávala čím dál méně zelenější ráz.
Po 50 km jsme přes Burkes Pass dojeli do vesnice ležící u jezera Tekapo. Při příjezdu nás uvítal malebný Kostelík Dobrého Pastýře a asi dalších tisíc japončíků a zájezdníků. Podívali jsme se do kapličky, odkud byl krásný výhled na jezero. V tomto okolí se údajně vyskytuje nejčistší vzduch na jižní polokouli, nějak jsme to ale nepostřehli. Na jezeru Tekapo lze obdivovat jeho neobvyklou barvu, které mu propůjčili rozpuštěné minerály z ledovcových řek Goodley a Cass river.
Po nafocení pár fotek jsme se vydali do vesnice, kde jsme projeli asi 4 ubytovací zařízení a nakonec si vybrali poměrně pěkný hostel kousek od břehu jezera s názvem Scenic Resort Motel (25 NZD/os/noc). Bylo to první ubytování na NZ ve kterém jsme našli elektrické dečky a topení, takže jsme toho hned využili, dali si horkou sprchu, uvařili skvělou večeři a na internetu jsme dotáhli fotky a koukli na film. Byl to vcelku pěkný odpočinkový den.
Celkem najeto: 254376 km
Za 1 den 75 km
Brzy ráno jsem si přivstal a šel vyfotit jezero s majestátní horou Mt. Cook, což je nejvyšší hora NZ přesahující 3 tisíce metrů (3764m). Nepřivstal jsem si sám, neboť už v brzkých ranních hodinách bylo jezero obklopeno Japoncem s canonama, čekající na východ Slunce. Bylo ale docela zataženo, takže nic úchvatnýho jsem nevyfotil. Docela promrzlý jsem se vrátil do hostelu, kde jsem našel Andrejku, jak se přes Skype baví s Denisou a Nikolou. Šel jsem uvařit snídani- míchaná vajíčka.
Pak jsme se sbalili a odjeli směr Mt. Cook. Projeli jsme kolem 30 km dlouhé přírodní nádrže Pukaki, které je také velmi pěkné. Poté jsme na křižovatce odbočilu na SH 80 a vydali se směrem na sever k Aoraki Mount Cook Village. Silnice byla v takřka celém úseku lemována z jedné strany jezerem Pukaki a z druhé strany kopci porostlé vysokou travou. Přibližně 30 km za křižovatkou jsme zastavili u Peters Lookout, pěkná vyhlídka na celou plochu jezera.
Za chvíli jsme dorazili do vesnice, která se nachází u úpatí hory 760 m nad mořem a je tvořena několika roztroušenými domy místních obyvatel a jednoho obrovského hotelového komplexu Hermitage. Přesně to byl náš cíl cesty. Ne že bychom tam za 1000 NZD chtěli strávit noc, ale hotel nabízel kromě návštěvnického centra také 3D kino, planetárium a muzeum Sira Edmunda Hillaryho. Edmund Hillary byl mimochodem prvním člověkem, který zdolal nejvyšší horu na světě- Mt. Everest. Novozélanďané jsou na něj patřičně hrdí a jeho portrét lze nalézt na 5 dollarové bankovce Socha mladého Edmunda nyní stojí před hotelem a majestátně vzhlíží na vrchol Mt. Cook.
Muzeum je plné dobových fotografií, videoprojekcí a různé horolezecké nástroje a obleky. V hotelu jsme strávili několik hodin a kromě muzea jsme navštívili i planetárium a prohlédli si 3D film o Mt. Cook. Andrejka koupila v návštěvnickém centru pohled Lustykáčům a pak jsme vyrazili po Tasman Valley Road k největšímu ledovci Tasman Glacier.
Cesta byla pěkná, nechali jsme auto na parkovišti a vydali se asi na 20 minutovou procházku k ledovci. Cestou jsme minuli Blue Lakes- modrá ledovcová jezera až jsme došli k vyhlídce na Tasman Glacier. Tento 27 km dlouhý ledovec vlastně ani žádný ledovec nepřipomínal. Byl celý černý plný morény a před ním bylo mlékovitě zbarvené jezero – terminal lake.
Celkem najeto 254566 km
Za 1 den 190 km
 |
| Modrá voda v přehradě |
Ráno nás probudil déšť a ošklivý vítr. Stěží jsme si na vařiči ukuchtili polévku pro zahřátí. Taky jsme vstávali až o půl 10, což je hlavně u mě dost neobvyklý čas. Zpakovali jsme se a vyrazili směr Oamaru – zpět z vnitrozemí k pobřeží. Cestou jsme projížděli údolím Waitaki, které je známo především pro svůj hydroenergetický systém kaskádovitých přehrad, takže na cestě jsme měli možnost podívat se na pár z nich.
 |
| Přehrada v údolí Waitaki |
Celkem jich tu prý je 12 a stavěly se mezi lety 1925 – 1981. Celá třetina Nového Zélandu je zásobena elektřinou právě z těchto hydroelektráren. Jak už jsem psal, některé jsme navštívili, přes některé jsme jen přejeli. Voda se čerpá z ledovcových řek pramenících v nedalekých Jižních Alpách, takže je krásně modře zabarvená.
 |
| Přeteče nebo nepřeteče? |
Cestou jsme měli ještě minout několik Maorských skalních kreseb, ale skály nějak popadaly a bylo zavřeno. Po pár hodinách jsme dorazili do Oamaru. Přístavního města, které je zajímavé tím, že se v něm nachází spousta staveb z kamene krémové barvy a město tak získalo přezdívku „The Whitestone City“ ( město z býlého kamene). Projeli jsme historickým distriktem a protože jsme měli hlad a chuť na něco teplého, dali jsme si k obědu domino pizzu. Docházely nám i najeté kilometry a tak jsme se stavili na poště, předplatili si 5000 km (207NZD) a natankovali plnou nádrž.
 |
| Ovce jsou úplně všude i na silnici |
Kousek za městem mělo být skvělé pozorování tučňáků a protože jsme doposavad žádného neviděli, zastavili jsme se tam. Cesta k pozorovací kukani byla hodně zablácená po vydatném dešti, ale i tak jsem se tam vydal. Žádného tučňáka jsem nespatřil, ale zato jsem si pěkně ušpinil boty a dlouho je pak čistil. Tučňáci pro mě začínaly být prokletá zvířata spatřitelná jen v zoo…
 |
| Pláž podél Beach road |
Po neúspěšném honu za pinguínama jsme vyrazili po Beach road dále na jich. Před městem Kakanui jsme to u pláže zapíchli a rozhodli se přespat právě tam. Na pláži bylo spousta mušlí, škeblí a barevných kamínků. Nevím, proč jsem jich tam tolik tenkrát nasbíral…
Celkem najeto: 254 760 km
Za 1 den: 194 km
 |
| Struktura kamene včelí plástev |
 |
| Andrejka na balvanu |
Ráno mě probudil krásný východ Slunce. Byl jsem akorát línej vstávat a vyfotit ho. Příležitostí bude určitě ještě dost. Zase se mi podařilo probudit Andreu, která pak nadávala, že ji nenechám spát dýl a že půl osmý ráno je ještě moc brzo na vstávání.
Po snídani jsme se vypravili jižním směrem na další geomorfologickou zajímavost Nového Zélandu a tou jsou Balvany Moreaki. Moreaki Boulders jsou velké šedivé a takřka dokonale kulaté kameny (některé mají v průměru až 2m), které leží napůl pod vodou na kraji písečné pláže. Pod jejím povrchem se skrývá porézní jádro, které svou strukturou připomíná včelí plástev, což je velmi dobře patrné na některých rozbitých kamenech. Vědci zjistili, že jejich původ pochází z jílovcových skalisek lemující zdejší pobřeží.
 |
| Skoky přes kameny |
|
 |
| Kulaté balvany Moreaki |
Postupem času tato skaliska zerodovala exogenní činností a zůstaly zde pouze obnažené hladké kameny. Ta ona včelí plástev připomínající struktura je výsledkem působení další pomalé eroze, zejména vodní, která neustále probíhá a postupně proniká pod jejich povrch. Jejich základem bylo kdysi pevné jádro, které obsahuje uhličitan vápenatý, kolem kterého se začaly „nabalovat“ minerály z okolí.
 |
| Maják u kolonie albatrosů |
 |
| Moreaki boulders |
Tato činnost započala přibližně před 60 miliony lety. Postupně zde vznikali útvary různých velikostí, ale všudypřítomní turisté a místní si domů odnesli skoro všechno jako cenný suvenýr a zbylo zde pouze několik balvanů, se kterými jednoduše nešlo hnout. I tak jich zde leží celkem dost. Na tuto atrakci jsme si podle průvodce měli připravit 2 NZD jako vstupné, ovšem nikdo nás nekontroloval a tak jsme proklouzli bez placení J.
 |
| Línej lvoun |
Vyfotili jsme si balvany ze všech úhlů a protože se blížil japonskej zájezd, vrátili jsme se k autu a pokračovali do města Dunedin. Toto město v sobě zanechává skotské tradice a prvky a tudíž lze určit, že původními osadníky této oblasti byli Skotové. Ulicemi se nesly zvuky dudů a i budovy měli skotský nádech. Problémem bylo zaparkování auta, v jehož centru je hodně obtížné. Zastavili jsme proto u supermarketu a nakoupil nějaké zásoby jídla.
 |
| Pohled z kukaně |
Moc dlouho jsme se tam nezdržovali a vydali se na blízký poloostrov Otago ležící východně od města. Jde o velmi řídce osídlenou oblast s řadou překrásných míst a vzácnými živočišnými a rostlinnými druhy. Většina poloostrova je porostlá travou a charakterizuje se kopcovitou krajinou a pěknými zálivy. Na odpočívadle jsme si uvařili párky, přičemž nám při jídle asistovali dva hladoví kohouti. Vydali jsme se i na místní zajímavost Glenfalloch- jedinný hrad na NZ. Ovšem vstupné 27 NZD nás od návštěvy odradilo. Přece jenom v Čechách máme hradů dost.
 |
| Pobřeží Sandfly bay |
Vydali jsme se dále na Taiaroa Head, což je výběžek na severu poloostrova, kde se nachází vzácný Albatros Královský a mnoho tučňáků a tuleňů. Bohužel jsme přijeli v tu nepravou dobu, kdy se zrovna Albatrosové páří a tudíž, aby nebyli rušeni při námluvách, veškeré návštěvy jsou zakázány. Pokochali jsme se alespoň výhledem a rozhledem po okolí a vyfotili spoustu racků a když jsme zjistili, že ani tučňáky tady neuvidíme, neboť se nachází na soukromém pozemku, kde si z toho udělali drahý byznys tůru na 4 kolkách, obrátili jsme se a jeli jinam.
 |
| Chrápající srstnatý tuleň |
Zastavili jsme u místa zvané Sandfly Bay, zálivu hnusných a štípavých mušek, ovšem k našemu překvapení tam žádné otravné mušky nebyly. Místo nich jsme měli možnost setkat se s místními obyvateli – Lvounem a srstnatým tuleněm. Jejich vyvrhnutá těla si lebedila na pláži, válela se tam jak turisti na plážích Waikiki a nic, ani my jsme je nezajímali. Prošli jsme celou pláž, která končila u pozorovací kukaně na tučňáky, ovšem ani po hodině strávené v budce jsme opět žádného nespatřili a tak se vrátili zpátky. Na poloostrově Otago nebylo místo na camping a tak jsme přejeli Dunedin a přespali u vesničky Waldronville.
Celkem najeto 254 966 km
Za 1 den: 205 km
 |
| Centrum Dunedin |
Ráno jsme se vrátili zpátky do města Dunedin s tím, že se tam ubytujeme, nabereme sil a trochu si odpočineme. Zaparkovali jsme u supermarketu v centru, já rychle doběhl do informačního centra, pobral pár letáků a jelo se hledat ubytování.
První hostel se nám moc nelíbil a tak jsme si nakonec vybrali On the top Backpacker. Jak jsem se již zmínil s problémem parkování, tak jak jsme šli na recepci, tak jsme viděli, jak nám příslušník označil auto, neboť doba stání na parkovacím místě byla pouze 5 minut. Tak jsme to rychle vyřídili a recepční nám řekl, kde máme parkovat, tak jsem hned nastartoval a přeparkoval auto.
 |
| Nádraží |
Na pokoji už byly dvě Kiwi holky, evidentně po nějakém flámu, smrad se řinul z pokoje, až sem padal do mdlob. Rychle jsme se tedy ubytovali a vyrazili do centra na prohlídku města. Střed města je velmi pěkně řešen a dominuje mu katedrála se stejným jménem jako mam já a tzv. Octagon, což je zbůsob zastavení centra domů a ulic do osmiúhelníku.
 |
| Waka- bojová loď Maorů |
Kousek od středu města byla továrna na výrobu čokolády Cadbury, kterou nešlo podle fialové barvy vůbec minout. Uvnitř byla velká spousta čokolády, což se líbilo hlavně Andrejce, které svítily oči. Ovšem všechno bylo předražené. Pokračovali jsme dále ke slavnému nádraží, železniční stanici, krásné budově. Toto nádraží by srovnávat s jakýmkoliv českým by bylo asi jako srovnat stan s několikamilionovou vilou. Největší chloubou nádražní budovy je hlavní hala, která se zachovala v původní podobě a její stěny jsou obloženy keramickými kachlemi.
Pokračovali jsme dále po hlavní ulici a navštívili místní muzeum, které se mohlo pochlubit jednak tím, že vstup byl zdarma a jednak velmi bohatou sbírkou polynéské kultury. Po muzeu jsme si šli koupit večeři, indické curry a večer si zašli do kina, můj první 3D film The Last Airbender (19,5 NZD včetně 3d brýlí).
 |
| Maorská kultura |
Celkem najeto: 254 979
Za 1 den: 16 km
 |
| Nugget point s majákem |
V ceně ubytování byla i snídaně a tak jsme neváhali a nadlábli se, jak to jen šlo. A vyrazili jsme po south scenic route kolem oceánu. V této části pobřeží lze nalézt nejrozsáhlejší plochu původního pralesa na východní straně Jižního ostrova. Prudké větry vanoucí od jihovýchodu a často velmi bouřlivé moře společně vytvarovali zdejší pobřeží. Této oblasti se také říka Catlins. V minulosti zde žili maorské kmeny, které se živili především lovem dnes již vyhynulého nelétavého obrovského ptáka Moa.
 |
| Rozeklané pobřeží |
V 18 století je nahradili lovci tuleňů a velryb, kteří zde zakládali osady. My jsme se zastavili v Kuri Bush, kde jsme si trochu odpočinuli a pak pokračovali přes Kaka Point a Nugget point. Právě tento výběžek mají v oblibě tuleni a lvouni. Toto místo jsme navštívili a udělali jsme si procházku až k majáku, kde byl nádherný výhled na rozeklaná skaliska. Samozřejmě nesměli chybět Canoňáci.
 |
| Před majákem pózujeme |
Začínáme si uvědomovat, že i oni se stávají součástí Nového Zélandu. Kousek od tohoto místa byla další kukaň na pozorování tučňáků, ale, budu se opakovat, opět jsme žádného tučňáka nespatřili. Pomalu jsme začali hledat místo ke campingu, ale všude nás odrazovali cedule NO CAMPING.
Cestou jsme minuli nějaký historický železniční tunel. Vydal jsem se k němu ale pouze jenom k němu, protože tunel byl temný a zrádný. Prý se jednalo o nejjižnější tunel na NZ, který už však nyní nefunguje a pomalu zarůstá. Nakonec jsme se utábořili u jednoho z mnoha vodopádů v této oblasti – Purakaunui Waterfalls.
Celkem najeto: 255 146 km
Za 1 den: 161 km
 |
| Purakaunui Falls |
 |
| Matai Falls |
Protože jsme se ráno probudili hned u vodopádu, udělali jsme si ranní procházku a navštívili pád vody Purakaunui. Naskytnul se nám velmi pěkný pohled na 3 stupňnový vodopád. V jeho okolí rostlo spousta stříbrného buku a podocarpy. Za tento den jsme navštívili ještě další dva.
Vodopády nás pomalu začínají nudit. Dalším lákadlem této oblasti je zhruba 15 jeskyní. Těmi nejzajímavějšími rozhodně jsou Cathedral Caves. Jde o dvě vzájemně propojené jeskyně, které vymodeloval mořský příboj a možné je se tam dostat pouze za odlivu. Takže jsme museli čekat pár hodin, než se cesta otevřela. Dobu čekání jsme si zkrátili další procházkou k vodopádu McLean Falls, který leží u konce zhruba třicetiminutové cesty vedoucí hustým lesem.
 |
| Mc Lean Falls |
 |
| Cathedral Cave |
V půl páté odpoledne jsme se dostali ke vchodu do Cathedral Caves. Cestou se jde přes soukromý pozemek a tak si zase nějakej Kiwi udělal byznys a za vstup si tu účtujou nekřesťanských 5 NZD. Andrejka toto odmítla a čekala na mě v autě. Já jsem se tam vydal, vypadalo to velmi zajímavě ale za 5 dollarů to nestálo. Pak jsme pokračovali dále přes Waikawa do Curio Bay.
Zde se nachází camp, kam jsme zajeli a pokochali se příbojovými vlnami dorážejícími na pobřežní skaliska. O kousek dál západním směrem se nachází vlnami zformovaný výběžek a na něm zkamenělí les. Měli jsme štěstí, protože byl odliv a byl vidět celý. Zhruba před 180 miliony lety, kdy podstatná část NZ byla ještě pod mořskou hladinou, se zde nacházela rozsáhlá pobřežní planina porostlá stromy. Dnes je několik vrstev lesa pokryto silnou vrstvou sopečného popela a lávy, na níž je vidět fosilizované pahýly a padlé kmeny. A právě zde se to stalo.
 |
| Burácející příboj v Curio Bay |
 |
| Zkamenělý les |
Poprvé jsme měli možnost spatřit tučňáka ve volné přírodě! Když jsem fotil padlé zkamenělé kmeny, najednou se na břeh vydrápal jeden tučňák žlutooký a mířil si to přímo ke mně. Všude tam, kde je možné setkat se s tučňáky jsou cedule, které nabádají k tomu, držet si maximální odstup od těchto nelétavých ptáků a nerušit je při jejich hnízdění. Tučňáci obvykle vyrážejí ráno lovit ryby a vrací se večer s úlovkem do hnízda, které obvykle bývá hustém porostu za pláží nebo pobřežním pásmem. Dbaje těchto pokynů jsem se skrčil a dělal, jako že tam vůbec nejsem, aby tučňák mohl projít a vrátit se domů. Jenže tučňák si to mašíroval pleskavými ploutvemi přím ke mně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem uchvácen tímto okamžikem. Tučňák se zastavil asi 2 metry odemně. Já jsem neváhal a nafotil a natočil ho na foťák. Byl to skvělý zážitek.
 |
| Setkání s pinguínem |
Po tolika neúspěšných pokusech spatřit tyto plaché tvory se mi dnes poštěstilo vidět tučňáka opravdu z velké blízkosti! Andrejka mi pak řekla, že celou událost sledovala a že se musela smát, když mě tam viděla J. Obohacen tímto zážitkem jsme našli místo uprostřed pastvin nedaleko Slope Point, kde jsme přespali.
Za 1 den 110 km
 |
| Slope Point - nejjižnější výběžek Jižního ostrova |
Dnes bylo na programu navštívit nejjižnější místo Jižního ostrova Nového Zélandu. Po nezpevněné cestě jsme se dostali až k soukromému pozemku, přes který se mělo pokračovat až k onu místu. Andrejka to vzdala s tím, že na louce bylo kromě ovcí i spousta jejich produktů na zemi a jen s velkou námahou se jim dařilo vyhýbat.
 |
| Haterie novozélandská |
Mně se tedy podařilo mezi nimi prokličkovat a nakonec jsem tam dorazil. Byla tam jen informační cedule a vzdálenosti k jiným městům. Nicméně to byl dobrý pocit, když jsem si uvědomil, že sem už byl na nejsevernějším výběžku a nyní jsem na opačném konci. V průvodci se píše, že v roce 1881 došlo v těchto místech k nejhorší námořní katastrofě, kdy se potopila loď Tararua a 131 osob zde zahynulo. Proto se tu postavil maják.
 |
| Z očí do očí |
Poté jsme pokračovali po nezajímavé silnici SH92 vnitrozemím do města Invercargill. Jde o celkem prosperující obchodní a kulturní centrum s přibližně 54 tisíci obyvateli, což je něco jako Karlovy Vary. Dorazili jsme do informačního centra, které současně tvořilo muzeum. Budovu jsme našli celkem lehce, protože je to velká bílá pyramida. V přízemí muzea byla obrovská terária, ve kterých chovali vzácné ještěry, které se vyskytují pouze na NZ a jmenují se Tuatara, neboli Haterie Novozélandská. Před muzeem jsem se s takovým ještěrem vyfotil. Poté jsme si zajeli na velmi levné Fish&Chips na Kings Fishmarket a jeli jsme si to sníst do velmi pěkného Queens Parku.
 |
| Učesané stromy |
Trochu jsme si prošli město a nakoupili zásoby a pokračovali dále přes město Riverton (jedno z nejstarších měst NZ). Dali jsme si krátkou zastávku na piknik a dojeli až do Colac Bay, kde bylo spousta velkých mušlí, které jsme si zase s sebou táhli a nakonec vyhodili. Odtud byl i hezký výhled na 3 z ostrovů NZ – Steward Island. V okolí zálivu se nacházelo spousta podivně učesaných stromů. Neustálý vítr zde mění celou krajinu a tvaruje stromy do podivných nahnutých tvarů. Ugrillovali jsme si kuřecí stehna a šli spát.
Za 1 den: 276 km
 |
| Jih východního pobřeží |
Ráno nás vzbudil déšť a prudký vítr. Čekala nás cesta vnitrozemím až do malé vesničky Te Anau. Cestou jsme projeli přes Tautapere, prý hlavní město párků, ale vypadalo to jako místo dávno zapomenuté na kraji světa. Kdysi zde prosperovala těžba dřeva, ale po jejím zákazu město upadlo v zapomnění.
 |
| Vysutý most u Clifden |
U města Clifden jsme se krátce zastavili u významného mostu Clifden Suspension Bridge, jeden z nejdelších na jižním ostrově. Postavili ho již v roce 1899 přes řeku Waiau a sloužil až do sedmdesátých let 20. století. Město Clifden patrně získalo své jméno podle nízkých vápencových skal v okolí – Cliff- útes, ve kterých je možné najít řadu jeskyní. Jednu z nich jsme navštívili. Tedy jenom já, protože Andrejka se bála jít do tmy se mnou J. Neměl jsem moc kvalitní svítilnu, takže jsem došel asi jen 50 metrů, ale i tak se mi naskytl pohled na krásné světlušky, teda spíše modře fosforeskující larvy.
 |
| Jeskyně u Clifden |
Pomalu jsme se začali blížit do oblasti zvané Fiordland. Země fjordů. V dálce jsme už mohli spatřit zasněžené hory, které omývají studené vody Tasmanova moře. Projeli jsme kolem jezera Manapouri, na kterém je postavena hliníkárna, kde se měl z Austrálie vytěženého bauxitu extrahovat hliník. K této výrobě je potřeba obrovské množství energie a proto zde byla postavena mohutná vodní elektrárna, která měla být zapuštěna 200 m do země nedaleko západního břehu jezera. Voda měla být přiváděna deset km dlouhým tunelem. Proti této stavbě bylo mnoho odpůrců ale nakonec se stavba dokončila po osmi letech v r. 1971. Přibližně 80% vyrobené energie je spotřebováno hliníkovou hutí.
 |
| Southern Scenic Route |
Ale to jsem trochu odbočil. Nicméně my jsme neodbočili a jeli dále po Southern Scenic Route až do Te Anau, což měla být naše základna pro výpravu k Milford Sound. Jde o velice pěkné město položené u stejnojmenného jezera. Navštívili jsme infocentrum a zjistili počasí na zítřejší den, kdy se na Milford chystáme. Počasí vypadalo slibně. Ubytovali jsme se v YHA hostelu za 29 NZD za noc a šli se podívat do místní papouškárny, kde měli co jiného než velké papouchy. Byli pěkný, ale doufal jsem, že nějaké uvidíme ve volné přírodě. Prý se tu vyskytuje jediný vysokohorský papoušek Kea, tak uvidíme, jestli na něj někde narazíme. Dali jsme si toasty k večeři, fotky na internet a šli chrnět.
Za 1 den: 154 km
 |
| Te Anau Downs |
 |
| Eglinton Valley |
Maorská legenda o vzniku Fiordlandu. „…Fiordland vznikl, když mocný bůh Tu-To- Rakiwhanoa začal svou sekerou vytesávat hluboké zářezy zdejšího břehu, které se naplnili vodou. Poté co vytvaroval zdejší krajinu, navštívila jej Te-Hine-nui-to-po, bohyně smrti, která se bála, že zdejší kraj je tak krásný, že lidé tu budou chtít žít navěky. Aby jim připomněla jejich smrtelnost, vypustila velká hejna namu (komár)….“
 |
| Milford Sound |
 |
| Mitre Peak |
Milford Sound je nejseverněji položený a nejznámější z celkem 15 fjordů oblasti Fiordland. Stejně jako ostatní fjordy, tak i tento vznikl působením glaciální činností, tedy činností ledovce a nikoli jako říční údolí, takže jde skutečně o fjord... Už jsme se nemohli dočkat rána. Počasí bylo vcelku slušné a tak jsme vyrazili na 120 km dlouhou cestu k Milford Sound.
Tato silnice je považována za jednu z nejkrásnějších na světě a já to musím potvrdit. Tato silnice byla dokončena až v roce 1953 a dala pěkně zabrat. První krátkou zastávku jsme si udělali u Te Anau Downs Harbour, asi 30 km od Te Anau. Odtud vyplouvají lodě k začátku treku Milford. Dalším úsekem bylo Eglinton Valley, což je nádherné údolí jako z Pána prstenů porostlé nízkou travou a bukovými lesy.
 |
| Žízeň je veliká |
Dále jsme se moc nezastavili, spíše jsme soupeřili s autobusy, kdo z nás do vesnice Milford Sound dorazí první. Nakonec jsme to byli my, následováni asi 4 japonskými autokary a busy. Nejnáročnější úsek silnice vede přes Homer Tunnel, což je úzký tunel vedoucí skalou z kopce. Sluneční světlo mě tak oslnilo, že když jsme vjeli do tunelu, nic jsem před sebou neviděl, ani když jsem zapnul dálková světla. Chvíli mi trvalo než si oči na tmu zvykly, protože tunel není skoro vůbec osvětlen. Po tunelu jsme opět začali klesat k řece Cleddau River. Cestou jsme byli obklopeny vysokými skalisky ze kterých teklo snad 100 vodopádů. Bylo to nádherné.
 |
| Vodopád |
Nakonec jsme dorazili do vesnice. Na cestě bylo množství odboček k zajímavým místům, ale řekli jsme si, že se na ně vydáme až na cestě zpátky. Vesnici tvoří pár roztroušených domů, informační centra a malý přístav, odkud vyplouvají lodě na vyjížďky po Milford Sound. V plánu byla právě tato atrakce a tak jsem zjistil ceny asi 4 společností které tyto vyjížďky uskutečňují a vybrali jsme si samozřejmě tu nejlevnější asi za 69NZD. Čekání jsme si ukrátili krátkou procházkou po okolí. Krásnou atmosféru akorát narušovaly všudypřítomné a dotěrné sandflies mušky, kterých tu byl fakt kotel.
 |
| Fresh drink z vodopádu |
Na výpravu jsme vyrazili v 1:15. Ti co se vrátili z předchozí plavby nám záviděli, že budeme mít hezčí počasí než měli oni. Přeci jenom se ve fjordu usadila mlha a byl opar, který se však s přibývajícími hodinami pomalu ztrácel. Vydali jsme se po směru hodinových ručiček. Plavba to byla opravdu úžasná, což dokumentují fotky, kterých jsme udělali minimálně 100.
 |
| Milford Sound |
Loď udělala krátkou zastávku u vodopádu, který padá přímo do moře. Loď se zastavila tak blízko, že nám kapitán dal kelímek, že si prý ho můžem z vodopádu naplnit a vypít. Já jsem samozřejmě neodolal, avšak to dopadlo tak, že kelímek byl poloprázdný, za to já durch promočený. Andrejka měla co dělat, aby shovala foťák. Byla to pěkně studená sprcha na přídi lodi.
 |
| The Chasm |
Následující půlhodinu jsem strávil uvnitř v kabině, kde jsem si sušil věci a pil horký čaj. Andrejka měla dobrou náladu, protože se jí na lodi vůbec nedělalo špatně, tak si to náramně užívala a fotila o sto šest. Na konci fjordu se loď obrátila a my pluli pomalu zpátky podél druhého břehu. Loď na chvilku zastavila u kamene, na kterém se opalovali tuleni, ovšem to nás už moc nevyvedlo z míry, protože jsme jich už spoustu viděli v Kaikoura. Cestou jsme minuli další vodopády, ale to už jsem se nechtěl smočit a tak jsme kolem 3 odpoledne dorazili nazpět.Byla to opravdu krásná podívaná a stálo to zato.
 |
| Andrejka s papouchem Kea |
Cestou zpátky jsme se zastavovali na dalších pěkných místech, které jsme cestou k Milford Sound minuli. První zastávkou byl The Chasm, což je takřka svislý vodopád tvořený řekou Claddau, protékající úzkým a hlubokým řečištěm. Přes větve stromu jsme mohli spatřit zajímavě tvarované skály a kameny, které omlela protékající voda. Cestou na parkoviště jsme konečně zahlédli dalšího obyvatele NZ, papoucha Kea. Tento velmi drzý tvor si to před náma promenádoval a vůbec jsme mu nevadili.
 |
| Andrejka na sněhu |
Pak jsme pokračovali zpátky přes Homer tunel, kde se Andrejka vyfotila na sněhu, který zde leží po většinu roku. Další zastávku jsme si udělali u jednoho vysutého mostu. Ten nebyl tak zajímavý jako naše druhé setkání s drzým papouškem Kea. Když jsme se totiž vrátili k autu, papouch nám seděl na střeše a ohlodával nám anténu. Když jsme se k němu chtěli přiblížit, rozeběhl se po střeše, dávaje nám najevo, že je novým majitelem auta. Po oblkíčení z obou stran se mi povedlo nasednout do auta. Andrejka se bála, tak mi řekla ať mu ujedu, že nastoupí až nebude na střeše. Ovšem papouch se jen tak nedal a i když jsem tam dal zpátečku, tak se pevně držel na střeše. Nakonec přijelo jiné auto a papouchovi se asi více líbilo než to naše a tak přesedlal o kus dál.
 |
| Nový majitel auta |
My mohli konečně vyrazit. Zhruba 56 km před Te Anau jsme zastavili u Mirror lakes. Jak už název napovídá, šlo o zrcadlová jezera, odkud se krásně odrážely vrcholky přilehlých hor. Rozhodli jsme se, že přespíme v jednom z DOC kempů na cestě do Te Anau. Poplatky fungují tak, že když na místě není nikdo, kdo by je vybral, u vchodu jsou obálky, kam se strčí peníze a ústřižek si dáme za okno. V námi vybraném kempu však nebyl ani žádnej hlídač a ani obálky a tak jsme s klidným svědomím zakempovali v Henry Creek DOC kempu. Užili jsme si nádherný den.
 |
| Mirror Lakes |
Celkem najeto: 255 802
Za 1 den 224 km
 |
| Cedule v Garston |
Ráno jsme se vrátili do Te Anau, kde jsme dotankovali a namířili si to do Queenstown. Čekala nás dlouhá a ne příliš zajímavá cesta. Zastavili jsme se akorát v městečku Garston a čirou náhodou zjistili, že se vlastně jedná o nejvnitrozemější město na NZ. Město Queenstown se řadí mezi nejvyhledávanější turistická střediska, neboť nabízí pestrou nabídku všelijakých adrenalinových sportů.
Dá se zde zažít a vyzkoušet snad všechno, co vám nažene hrůzu a adrenalin v krvi dosáhne maximálních hodnot. Pokud chcete vyzkoušet bungee jumping, paragliding, jízdu v rychlém motorovém člunu proti proudu řeky s 360° otáčkami v mohutném kaňonu, nebo si skočit tandem z 5000 metrů, a máte HODNĚ peněz, tak tohle je místo stvořené pro vás. Ovšem né pro nás. Podle nás se z města Queenstown stalo překomercované město, kde na nás všude vrhaly reklamy, zkus si tohle, okus tamto, hlavně se oslíčku otřes, ať z tebe máme co nejvíc peněz. V mnoha ohledech se stalo obětí vlastní proslulosti.
 |
| Bungee jumping most |
Takže se najdou 2 typy lidí. Jedni, co město milujou a nemohou si ho vynachválit a ti, co ho nemají rádi ba přímo nesnáší. Asi uhodnete, do jaké skupiny se řadíme my. Jediné, co jsme byli ochotni vyzkoušet je gondola- lanovka, která vede na blízkou horu, odkud je hezký výhled do okolí. Nicméně začalo pršet a tak jsme se s tímto nápadem rozloučili a ve městě jsme se nezdrželi dlouhou dobu. Pouze jsme si dali indické jídlo v místním obchodním centru, zběžně prošli střed města a nakoupili zásoby na další cestu. Zároveň jsem volal Fabianovi- náš zaměstnavatel na vinici Clos Henri a ujistil ho, že se na vinici vrátíme pracovat 18. října. Zároveň jsme napsali Alexe, což je naše KIWI spolupracovatelka na vinici, která nám nabídla ubytování u ní doma, abychom se ujistili, že s námi počítá. Prý se na nás těší.
 |
| Most přes řeku Karawau |
Vydali jsme se dále přes zlatokopecké městečko Arrowtown, které se chlubí čínskou čtvrtí a jeli směrem k jezeru Wanaka. Minuli jsme historický most, odkud se začalo poprvé komerčně skákat bungee dumping, jehož zakladatelem byl A.J. Hackett. Nicméně pršelo a nikdo neskákal. Přenocovali jsme u útesu údolí řeky Kawarau.
Celkem najeto: 256 053 km
Za 1 den: 246 km
 |
| Zlatokopecká osada |
Po probuzení jsme se vydali údolím řeky Karawau, která si z údolíčka vyhloubila solidní kaňon a určitě by na ní byla pěkná jízda přes divoké peřeje. Celá tato oblast podlehla v 19. století zlatokopecké horečce a dnes se zde těží především z cestovního ruchu. Je tu spousta lákadel, jako jsou návštěvy původních zlatokopeckých osad prvních Číňanů, kteří sem přijeli i s rodinami s vyhlídkou rychlého zbohatnutí.
 |
| Překopaná krajina hledačů zlata |
Jednou takovou oblastí jsou planiny v oblasti Bannockburn, což je město, které je už dávno za svým zenitem. Jsou zde však stopy po zlatokopcích, kteří místní krajinu do slova převrátili naruby. Vytvořili takové haldy nebo naopak díry při hledání zlata, že všechno co je tu k vidění netvořila příroda, ale člověk hledající kousek žlutého kamene. Vydal jsem se tuto krajinu prozkoumat, Andrejka zůstala v autě a jen jsem po očku hledal taky něco, třeba něco, čeho si dříve nevšimli. Zarýpal jsem do jedné skály a našel jsem pár zlatavých kamínků, ale zlato to určitě nebylo. No co, zbohatnu na něčem jiném J
 |
| Krajina u Bannockburnu |
Pak jsme pokračovali dále do města Wanaka, což je takové sesterské město Queenstownu, nicméně komerce už tam není tak viditelná jako v královnině městě. Před městem nás však nalákala jedna atrakce a tou byl svět puzzle. Už zvenčí to vypadalo zajímavě, neboť se zde nacházela hodně šikmá věž, která popírala všechny fyzikální, hlavně tedy gravitační zákony. Uvnitř na nás čekal opravdu zajímavý svět. Ve vstupní hale byly stoly, na kterých se válelo spousta hlavolamů, které si kdokoliv mohl zkusit složit.
 |
| Puzzling World |
 |
| Záchodky v Puzzling world |
Zaplatili jsme vstup jak do optických klamů tak do venkovního bludiště. Nejdřív jsme si zašli na záchod, který sám o sobě byl velmi zajímavý. Pak jsme prošli hologramovou místností, kde byly obrazy v trojrozměrném zobrazení, prošli jsme místností obličejů, kde měl člověk pocit, že ho všechny obličeje očima sledují, pak jsme se dostali do šikmé místnosti, kde to bylo hodně zajímavé, ale tam se Andrejce udělalo dost špatně a i mě nějak nebylo moc dobře, člověk zde měl opravdu divný pocit, jak to všechno bylo nakloněné. Zašel jsem si ještě do místnosti obrů a trpaslíků a nakonec zašli do bludiště, kde jsme strávili asi hodinu hledáním 4 věží. Andrejka našla 3, mně se povedlo najít je všechny. Avšak nepovedlo se mi najít východ, protože to nebylo tak lehké jak se zdálo. Po hodině jsme z toho byli docela otrávení a odešli únikovým východem.
 |
| Jezero Wanaka |
Po zlámání hlav jsme dojeli do města, které se nám líbilo mnohem víc než Qeenstown. Dali jsme si jídlo, velkej hamburger s hranolkami a pojedli u břehu nádherného jezera. Spaní jsme si našli u velice scenerického jezera Hawea.
Celkem najeto: 256 177 km
Za 1 den: 115 km
Ráno nás probudil pěkný slejvák a vlastně skoro celou dnešní cestu nám propršelo. Abychom se dostali k západnímu pobřeží jižního ostrova, museli jsme projet průsmykem Haast. Tento průsmyk leží ve výšce 563 m a je nejníže položeným přechodem se zpevněnou silnicí v celém pohoří Jižní Alpy. Členové maorského kmene Nhai Tahu kdysi tento průsmyk využívali při cestách za vzácným nefritem. Průsmyk pojmenoval evropan Julius von Haast a asfaltová silnice je zde teprve několik desetiletí.
 |
| U jezera, kde jsme spali |
Cestou jsme se zastavili u vodopádů, které tekly do kolmo tekoucí řeky. Jinak podél silnice byly všude samé vodopády, jde o dost nehostinnou krajinu, kde velmi často prší. Zastavili jsme se ve městě Haast, ležící na pobřežní planině, kde nás překvapily vysoké ceny potravin, bylo to však dáno tím, že široko daleko nic není. Pak jsme přejeli přes nejdelší 1 proudový most na NZ a udělali si krátkou zastávku u Ship Creek, kde se nalezly trosky lodi, které se sem dostali přes Tasmanovo moře. Tahle loď ztroskotala těsně před přístavem v Melbourne Austrálii. Hrozně nám foukal vítr a jen tak tak jsme si uvařili polévku. Podívali jsme se do kukaně, jestli náhodou neuvidíme nějakého tučňáka a následně vyrazili dále do Bruce Bay.
 |
| skok do jezera |
V tomhle zálivu byla spousta klád roztroušených po pláži. Dojeli jsme až k řece Karangarua, kde jsme se utábořili. Přestalo pršet a udělalo se horko, ale objevila se tu mračna sandflies, dotěrných mušek. Chtěli jsme spát v autě, ale nemohli jsme otevřít okýnka, jinak nám naletěli lidožravé mušky do auta.. Stačilo otevřít dveře na 2 sekundy a už tam byly hned 4 vevnitř. Bylo to hrozné!
Celkem najeto: 256 405km
Za 1 den: 228 km
 |
| Zabarvené jezírko u Fox glacier |
Zabíjejíce dotěrné sandflies jsme se vydali k ledovci Fox Glacier. Při cestě k ledovci jsme minuli ceduli, která nás informovala o tom, že až k ní zasahoval ledovec v roce 1750. To jsme byli asi 5 km od paty ledovce. Fox ledovec se pohybuje na své poměry velmi rychle.
V roce 1930 byla jeho pata asi 3 km od svého současného místa. Udělali jsme si krátkou procházku kolem nádherně zbarvených jezírek, ale k čelu ledovce jsme se nedostali, neboť je to zahrazené a prý velmi nebezpečné, neboť hrozí, že se může kdykoliv rozbít nějaká kra, která dokáže udělat pěknou paseku, jako třeba rozvodnit řeku a to už bychom asi nerozdejchali.
 |
| Ledovec Fox |
Pak jsme se vrátili k autu a zjistili, že se nám pomalu tenčí zásoby jídla. Zbývají jen kolínka a rychlá večeře v pytlíku. Ve vesnici Fox Glacier je i benzínová pumpa, kde mají dosud nejdražší benzín, který jsme doposavad viděli. (1,40 za litr nafty). Vydali jsme se na 25 km cestu vedoucí k druhému ledovci Franz Josef. Ten máme však naplánovaný až na zítra, a tak jsme se ubytovali ve vesničce v hostelu Montrose Backpackers za 21 NZD za noc.
 |
| Ledovcový splaz |
Ještě předtím jsme navštívili informační centrum, kde jsme se dozvěděli, že půldenní tůra s průvodcem na ledovec stojí 100 NZD za osobu. I tato aktivita byla na naše poměry dost drahá a tak nám bude stačit projít se k úpatí ledovce. Ale to až zítra. V infocentru byly vystavené i fotografie ledovce na prodej. Tyto fotky pořídil nějaký Čech jménem Petr Hlaváček a musím uznat, že fotky byly opravdu nádherné. V hostelu jsme nahráli fotky na internet, dopsal jsem deník a večer jsme se koukli na film. Spát jsme šli až o půlnoci.
Za 1 den: 56 km
Celkem najeto: 256 461 km
 |
| Cesta k ledovci Franz Josef |
Ráno jsme bez snídaně vyjeli k ledovci. Nechali jsme auto na parkovišti a vydali se na 1,5 hodinový trek k patě ledovce. Nad námi začaly poletovat helikoptéry vezoucí turisty na vrchol ledovce. Prošli jsme kolem zajímavého glaciálního útvaru zvaného oblík- sentinel rock, tvořený z usazenin ledovce.
Trasa byla nádherná, turistů ale taky přibývalo. Došli jsme až k čelu ledovce a udělali několik pěkných fotek a prohlídli si i řeku, která vytéká z ledovcového čela. Vrátili jsme se na parkoviště a dojedli zbytek našich zásob a vydali se směr sever do města Hokitika.
 |
| Franz Josef Glacier |
Cestou jsem začínal mít obavy, zda vůbec dojedeme, protože v nádrži rapidně ubývala nafta. Naštěstí se nám to podařilo a tak jsme autíčku dali napít ve městě.
Udělali jsme si krátkou zastávku, prošli si továrnu a obchod se vzácným zeleným nefritovým kamenem a poobědvali rybu s hranolkami pěkně zabalených do novin. Dokoupili jsme si zásoby jídla v místním supermarketu a pomalu hledali místo na ubytování. To se nám moc nedařilo, neboť všude byly cedule no camping a u moře se prý procházejí po večerech tučňáci, kteří nechtějí být rušeni a tak jsme dojeli až do města Greymouth.
Za městem jsme našli camping u Point Elisabeth Walkway.
 |
| Čelo ledovce |
Malé info o ledovcích Fox a Franz Josef
Tyto dva ledovce pomalu postupující směrem k hustým deštným pralesům pokrývajícím pobřežní krajinu. Již zdalky vyhlížejí naprosto velkolepě.Jsou pozoruhodnou spojnicí mezi nížinatým pobřežím oceánu a mohutnými vrcholy Jižních Alp.Podle Maorské legendy se sem vydala krásná Hinehukatere, která tak milovala hory, že chtěla, aby je její milenec Tawe poznával spolu s ní. Když pak nešťastně zemřel, propukla v tak velký pláč, že její slzy vytvořili ledovce známé pod jmény Ka Riomata o Hinehukatere- Slzy dívky lavin. Tyto dva ledovce postupují po příkrém svahu tak rychle, že jejich led zůstává průzračně bílý a čistý, protože s sebou nebere tolik suťového materiálu jako pomalejší ledovce.
 |
| Západ Slunce u Point Elisabeth Walkway |
V jejich nitru je přesto skryto množství kamenů, které po ústupu ledovce vytváří kamenitá pole známá jako morény. Za těmito přírodními hrázemi se pak kumuluje srážková a tavnáera voda a vznikají ledovcová jezera. Velkým důkazem pohybu ledovců jsou boční linie otěru, kterou zanechává ledovec na stěnách údolí. Pod úrovní ustupujícího ledu se nemůže zachovat prakticky žádná vegetace a tak lze jednoduše určit fáze ledovce v určitém období.
Za 1 den: 200 km
Celkem najeto: 256 670 km
 |
| Pancake rocks, neboli lívancové hory |
Po probuzení jsme se vydali k dalšímu přírodnímu výtvoru, které se jmenuje Pancake rocks, čili lívancové hory. Vydali jsme se po dlážděné vyhlídkové cestě, která vedla od silnice k Dolomite Point. Během procházky jsme si mohli prohlédnout palmy nikau, které jsou nejjižněji rostoucími palmami na světě.
 |
| Jedna z blowholes |
Naskytl se nám pohled na zvětralá vápencová skaliska, která připomínají na sebe naskládané obrovské lívance. Jde o výsledek chemického procesu, jehož působením vznikly střídavě tvrdší a měkčí vrstvy hornin, které pak nestejnou rychlostí podléhají povětrnostním vlivům. Pod skalami byly vyhloubeny mořem jeskyně, do kterých při přílivu prudce pronikají proudy vody a následně tryskají do vzduchu protlačovány malými otvory ve stropě. Něco mnohem úchvatnějšího jsme viděli na Samoa – blowholes.
 |
| BBQ |
 |
| Tuhle ceduli opravdu nevidíme rádi |
S dalším krasovým útvarem jsem se setkal při návštěvě blízké jeskyně Punakaiki Cavern, (asi 500 m od Pancake rocks) kterou jsem prošel asi až na konec. Poté jsme si na jednom krásném odpočívadle udělali na grilu kuřecí steaky a trochu si zalenošili. Pak jsme se vydali směrem k městu Westport, před nímž jsme odbočili na Mys Foulwind, kde se mělo nacházet nejseverněji položené hnízdiště tuleňů na NZ. Prvním Evropanem, který se dostat do těchto končin byl slavný James Cook. Počasí mu moc nepřálo a tak se není co divit, že toto místo nazval Mys špatného větru. Vydali jsme se asi na 4 km procházku k majáku. Projeli jsme městem Westport a zabalili to u řeky Buller.
 |
| Most přes řeku Buller |
Probudili jsme se u řeky Buller, která se maorsky řekne Kawatiri, což znamená hluboká a divoká. V této oblasti došlo v roce 1929 k silnému zemětřesení. Sesuvy půdy spojené s touto katastrofou a postupná eroze způsobily významnou změnu vzhledu této krajiny. My jsme se zastavili u Buller Gorge Swing Bridge, kde se nachází nejdelší lanový most pro pěší na NZ.
 |
| Trochu se klepaly kolena |
Za 5 NZD jsme se po něm dokonce mohli i projít a na druhé straně si udělali krátkou procházku po parku, kde jsme si mohli prohlédnout místo tektonického vyzdvihnutí, prohlédnout si starou zlatokopeckou boudu a nějaké vraky, které zde dříve pomáhali těžit zlato. Samozřejmě nás lákali na tzv. Flying fox, což je dlouhá sedačková dráha dlouhá 160 metrů, po které se můžete jedním směrem svézt jako superman, ale za 14 NZD 4 sekundy požitku za to nestály, viděli jsme, jak to před námi někdo sjíždí a nebylo to nic moc.
 |
| Jedna ze zlatokopeckych chatrčí |
Pak jsme se vydali o 15 km dále, kde jsme zajeli na odpočívadlo, kde byla vyhlídka na Earthquake Slip, kde je zjevná oblast mohutného sesuvu půdy. Onen sesuv totálně zahradil řeku Buller a ta pak nadělala povodněmi pěknou paseku. Potom jsme se vydali dále do vnitrozemí k nám už dobře známému parku Nelson Lakes NP. Toto místo jsme již navštívili před prací na vinici.
 |
| Nelson Lakes |
Takže jsme již projížděli místa, která dobře známe. Zastavili jsme se u ledovcového jezera Rotoiki, které je obklopeno nádhernými kopci a hustými bukovými lesy. V dálce jsme mohli zahlédnout zasněžené vrcholky. Poblíž se nachází i lyžařské středisko Rainbow Valley, ale tam už lyžařská sezóna nejspíš skončila. Naší cestu jsme zakončili v městě Blenheim, kde jsme strávili další tři a půl měsíce. Opět jsme pracovali na vinici a opět jsme bydleli u indické rodinky… Pokračování v sekci Austrálie.
