Devátý den (čtvrtek) 16.09.10

Lalomanu Beach

Holubice míru na palmě

Ráno nás probudilo sluníčko a teplo a tak jsme toho využili a šli se namočit do teplé vody. Zkusili jsme i šnorchlovat, ale tsunami poškodila všechny koráli, takže to pod vodou vypadalo, že koráli jsou po sobě naházený, bez barvy, sem tam nějaká rybička. Je to škoda, vypadá to na pěkné místo. Všude byli zahnutý palmy a pěkný písek.

To Sua Trench- díra zalitá mořskou vodou

Kolem poledne se balíme a jedeme, tentokrát řídím já, dále podél pobřeží, podívat se, jakou neplechu způsobila před rokem tsunami. Šel nám z toho mráz po zádech, když jsme přijeli do vesnice Vailoa, která byla celá zdevastovaná, obrátili jsme se a jeli na To Sua Trench. U vstupu jsme po smlouvání zaplatili 8 tala na osobu a šli se na to dílo přírody podívat. 

Cesta dolů po žebříku

To Sua Trench jsou dvě obrovské jámy v zemi, které jsou spojeny podvodním tunelem s mořem a jsou vyplněné mořskou vodou, která stoupá a klesá podle vln. Do jedné z jam vedl asi 15 metrů dlouhý žebřík. Vydali jsme se dolů, Honza hupsnul asi z pěti metrů. Voda byla náramně teplá a my mohli proplavat tunelem do druhé jeskyně. Míša to všechno fotila z vršku. Když jsme se vraceli, zjistili jsme, že nikdo z nás nemá klíče od auta. Přišli jsme na to, že Honzovi vypadli při hupsnutí do vody klíče z kapsy. Inu jal se Jan se šnorchlem hledat klíčky v místě, kde by mohly být. V té chvíli nám nebylo moc do špásu. Po vytrvalém modlení a 15 minutách se Honza vynořil i s klíčkama a všem spadl šutr ze srdce. Honzovi i Míše se z toho udělalo nějak špatně. Ještě před odjezdem jsme poprosili místní vesničany, zda bychom od nich nedostali uvařenou vodu, že si uděláme čínské polévky. Byli milý a ochotní, a zatímco se v kotlíku vařila voda, já si popovídal s Peterem, místním domorodcem, který mi vyprávěl, jak to vypadalo s dírama když přišla ráno tsunami. Prý se obě díry najednou vyprázdnily, načež se jedna zatopila do půlky, což je zhruba 8 metrů. Prý měli štěstí, že bydlí tak vysoko nad hladinou moře. 

Poté následoval dlouhý přejezd až k Return to Paradise Beach, kde jsme usmlouvali asi nejlevnější ubytování na Samoa- 30 tala na osobu včetně jídla. Poštěstilo se nám zažít typickou Samojskou rodinou atmosféru a pohostinnost. K večeři jsme šli do jejich místnosti, kde všude kolem byly obrazy svatých a v rohu stůl a 4 židle. Malá holčička už baštila něco ze země a nám bylo naservírováno něco, co vypadalo jako párky, chlebovník, kuřecí polévka, plná kostí a další místní speciality neznámého jména a původu. Samozřejmě nesmělo chybět koko Samoa. Vše nám bylo naservírováno dcerou pana domácího, která se nám pochlubila, že odlétá do školy na Nový Zéland. Na to musí rodina šetřit několik let, aby si mohla něco takového dovolit, a ještě to bude několik let potom splácet. Nikomu moc nebylo k chuti jíst, ale něco jsme snědli, abychom neurazili.

No všechno co jsme viděli tady nebudu popisovat, to je na dlouhé vyprávění, každopádně to v nás všech zanechalo velmi silný zážitek ze Samoa a nyní přibližně asi víme, jak to na Samoa normálně chodí a co znamená termín 3 svět. Po ne moc chutné večeři nám posvítili na cestu k fale a my raději všichni ve 4 v jedné chatce pomalu usnuli. Nespalo se nám moc dobře. 

Rodinný život na Samoa – Fa’a Samoa: Rodiče a příbuzní se o své ratolesti starají vcelku pečlivě až do té doby, kdy dosáhnou 3 let. V tu ránu jsou odstrčeni a dáni v péči svých starších sourozenců. Fa’aalalo (respekt ke starším) je nejdůležitějším aspektem Fa’a Samoa a od dětí se očekává poslouchat nejen dospělé ve vesnici ale i starší sourozence. Samojské děti jsou učeni starému Samojskému přísloví: Cesta k síle vede přes tautua’ (službu). Tato služba pro děti znamená nekonečné sloužení rodině, vesnici a kostelu. Většina rodičů je přísná a nutí své děti navštěvovat kostel a pomáhat v domácnosti. Škola a domácí úkoly nejsou prioritou číslo jedna. Rodiče zřídka kdy obejmou, pochválí nebo povzbudí své dítě, takže mladí často trpí nedostatkem sebejistoty, ambicí a seberealizace. Rodiče jako trest často užívají násilí, děti jí zbytky jídla po dospělých jako poslední. Vyjímkou je Bílá Neděle v říjnu, kdy děti jedí jako první, hrají hlavní roli v kostele a dostávají nové hračky a oblečení. Není divu, že mládež má často sklony k sebevraždám, jejíž množství je i přes všechny snahy tragicky vysoké.