31.12. Odlet z NZ a Silvestr v Sydney

Náš stroj přes Tasmanovo moře

Je tomu na den přesně jeden rok, co jsme zavítali na druhou stranu Zeměkoule na NZ a přesně i v tento den tuto nádhernou zemi opouštíme. Odlétáme obrovským letadlem Airbus A380 společnosti Emirates v odpoledních hodinách. Let byl velice příjemný a utekl nám jako voda a to hlavně díky komfortu uvnitř tohoto létajícího hotelu. Jídlo a pití zdarma, 1600 kanálů, možnost přepnutí na venkovní kamery umístěné na letadle, současná poloha a rychlost, prostě člověk se mohl zabavit na hodiny a hodiny letu. Vůbec by mi nevadilo cestovat s touto společností až domů. Letenka z Aucklandu do Sydney vyšla na 200 NZD, což je tak akorát. V Sydney jsme přistáli podle letového řádu, možná i o pár minut dříve.

Na palubě bylo všechno. Luxus

V příletové hale jsme čekali snad jen 5 minut, než se objevila Ilonka, naše hostitelka v Sydney. Touto cestou bych jí opravdu skutečně rád ještě jednou poděkoval za milé pohoštění a výlety, které jsme společně během pobytu podnikli. Dokonce jsme měli to štěstí, že Ilonka pracuje v kanceláři v jednom z mrakodrapů přímo v centru města, odkud je nádherný výhled na celý přístav a slavnou operu a když nám sdělila, že na Silvestra se plánuje menší oslava a že nás zve, byli jsme z toho velmi potěšení, protože lepší výhled na ohňostroj bychom asi nikde jinde nesehnali.

Silvestr v Sydney

Po ubytování se v nádherné vile na předměstí jsme se vlakem vydali do centra a následně do mrakodrapu. Bylo to skvěle načasované, protože netrvalo dlouho a před námi se objevil nádherný ohňostroj nad opera house a harbour bridge, místní dominanta- ocelový most. Ohňostroj byl vskutku velkolepý a výhled na něj ještě náramnější. Připili jsme si šampaňským a popřáli si vše dobré do Nového roku 2011. Zpátky jsme se vrátili asi kolem 2 hodiny ranní a usnuli jako špalci.

Čtvrtek 14. Října Kaňon Buller a Nelson Lakes

Most přes řeku Buller

Probudili jsme se u řeky Buller, která se maorsky řekne Kawatiri, což znamená hluboká a divoká. V této oblasti došlo v roce 1929 k silnému zemětřesení. Sesuvy půdy spojené s touto katastrofou a postupná eroze způsobily významnou změnu vzhledu této krajiny. My jsme se zastavili u Buller Gorge Swing Bridge, kde se nachází nejdelší lanový most pro pěší na NZ. 

 

Trochu se klepaly kolena

Za 5 NZD jsme se po něm dokonce mohli i projít a na druhé straně si udělali krátkou procházku po parku, kde jsme si mohli prohlédnout místo tektonického vyzdvihnutí, prohlédnout si starou zlatokopeckou boudu a nějaké vraky, které zde dříve pomáhali těžit zlato. Samozřejmě nás lákali na tzv. Flying fox, což je dlouhá sedačková dráha dlouhá 160 metrů, po které se můžete jedním směrem svézt jako superman, ale za 14 NZD 4 sekundy požitku za to nestály, viděli jsme, jak to před námi někdo sjíždí a nebylo to nic moc.

Jedna ze zlatokopeckych chatrčí

 

Pak jsme se vydali o 15 km dále, kde jsme zajeli na odpočívadlo, kde byla vyhlídka na Earthquake Slip, kde je zjevná oblast mohutného sesuvu půdy. Onen sesuv totálně zahradil řeku Buller a ta pak nadělala povodněmi pěknou paseku. Potom jsme se vydali dále do vnitrozemí k nám už dobře známému parku Nelson Lakes NP. Toto místo jsme již navštívili před prací na vinici. 

 

Nelson Lakes

Takže jsme již projížděli místa, která dobře známe. Zastavili jsme se u ledovcového jezera Rotoiki, které je obklopeno nádhernými kopci a hustými bukovými lesy. V dálce jsme mohli zahlédnout zasněžené vrcholky. Poblíž se nachází i lyžařské středisko Rainbow Valley, ale tam už lyžařská sezóna nejspíš skončila. Naší cestu jsme zakončili v městě Blenheim, kde jsme strávili další tři a půl měsíce. Opět jsme pracovali na vinici a opět jsme bydleli u indické rodinky… Pokračování v sekci Austrálie.

Středa 13. Října Lívancové hory

Pancake rocks, neboli lívancové hory

Po probuzení jsme se vydali k dalšímu přírodnímu výtvoru, které se jmenuje Pancake rocks, čili lívancové hory. Vydali jsme se po dlážděné vyhlídkové cestě, která vedla od silnice k Dolomite Point. Během procházky jsme si mohli prohlédnout palmy nikau, které jsou nejjižněji rostoucími palmami na světě. 

 

Jedna z blowholes

Naskytl se nám pohled na zvětralá vápencová skaliska, která připomínají na sebe naskládané obrovské lívance. Jde o výsledek chemického procesu, jehož působením vznikly střídavě tvrdší a měkčí vrstvy hornin, které pak nestejnou rychlostí podléhají povětrnostním vlivům. Pod skalami byly vyhloubeny mořem jeskyně, do kterých při přílivu prudce pronikají proudy vody a následně tryskají do vzduchu protlačovány malými otvory ve stropě. Něco mnohem úchvatnějšího jsme viděli na Samoa – blowholes. 

BBQ

 

Tuhle ceduli opravdu nevidíme rádi

S dalším krasovým útvarem jsem se setkal při návštěvě blízké jeskyně Punakaiki Cavern, (asi 500 m od Pancake rocks) kterou jsem prošel asi až na konec. Poté jsme si na jednom krásném odpočívadle udělali na grilu kuřecí steaky a trochu si zalenošili. Pak jsme se vydali směrem k městu Westport, před nímž jsme odbočili na Mys Foulwind, kde se mělo nacházet nejseverněji položené hnízdiště tuleňů na NZ. Prvním Evropanem, který se dostat do těchto končin byl slavný James Cook. Počasí mu moc nepřálo a tak se není co divit, že toto místo nazval Mys špatného větru. Vydali jsme se asi na 4 km procházku k majáku. Projeli jsme městem Westport a zabalili to u řeky Buller.

Za 1 den: 151 km

Celkem najeto: 256 822 km

Úterý 12. Října Ledovec Franz Josef a města na západním pobřeží

Cesta k ledovci Franz Josef

 Ráno jsme bez snídaně vyjeli k ledovci. Nechali jsme auto na parkovišti a vydali se na 1,5 hodinový trek k patě ledovce. Nad námi začaly poletovat helikoptéry vezoucí turisty na vrchol ledovce. Prošli jsme kolem zajímavého glaciálního útvaru zvaného oblík- sentinel rock, tvořený z usazenin ledovce.

 

Trasa byla nádherná, turistů ale taky přibývalo. Došli jsme až k čelu ledovce a udělali několik pěkných fotek a prohlídli si i řeku, která vytéká z ledovcového čela. Vrátili jsme se na parkoviště a dojedli zbytek našich zásob a vydali se směr sever do města Hokitika. 

 

 

 

Franz Josef Glacier

Cestou jsem začínal mít obavy, zda vůbec dojedeme, protože v nádrži rapidně ubývala nafta. Naštěstí se nám to podařilo a tak jsme autíčku dali napít ve městě. 

Udělali jsme si krátkou zastávku, prošli si továrnu a obchod se vzácným zeleným nefritovým kamenem a poobědvali rybu s hranolkami pěkně zabalených do novin. Dokoupili jsme si zásoby jídla v místním supermarketu a pomalu hledali místo na ubytování. To se nám moc nedařilo, neboť všude byly cedule no camping a u moře se prý procházejí po večerech tučňáci, kteří nechtějí být rušeni a tak jsme dojeli až do města Greymouth. 

Za městem jsme našli camping u Point Elisabeth Walkway.

 

Čelo ledovce

 

 

 

 

 

Malé info o ledovcích Fox a Franz Josef

Tyto dva ledovce pomalu postupující směrem k hustým deštným pralesům pokrývajícím pobřežní krajinu. Již zdalky vyhlížejí naprosto velkolepě.Jsou pozoruhodnou spojnicí mezi nížinatým pobřežím oceánu a mohutnými vrcholy Jižních Alp.Podle Maorské legendy se sem vydala krásná Hinehukatere, která tak milovala hory, že chtěla, aby je její milenec Tawe poznával spolu s ní. Když pak nešťastně zemřel, propukla v tak velký pláč, že její slzy vytvořili ledovce známé pod jmény Ka Riomata o Hinehukatere- Slzy dívky lavin. Tyto dva ledovce postupují po příkrém svahu tak rychle, že jejich led zůstává průzračně bílý a čistý, protože s sebou nebere tolik suťového materiálu jako pomalejší ledovce. 

Západ Slunce u Point Elisabeth Walkway

 

V jejich nitru je přesto skryto množství kamenů, které po ústupu ledovce vytváří kamenitá pole známá jako morény. Za těmito přírodními hrázemi se pak kumuluje srážková a tavnáera voda a vznikají ledovcová jezera. Velkým důkazem pohybu ledovců jsou boční linie otěru, kterou zanechává ledovec na stěnách údolí. Pod úrovní ustupujícího ledu se nemůže zachovat prakticky žádná vegetace a tak lze jednoduše určit fáze ledovce v určitém období.

Za 1 den: 200 km

Celkem najeto: 256 670 km

Pondělí 11. Října Ledovec Fox a vesnice Franz Josef

 

Zabarvené jezírko u Fox glacier

Zabíjejíce dotěrné sandflies jsme se vydali k ledovci Fox Glacier. Při cestě k ledovci jsme minuli ceduli, která nás informovala o tom, že až k ní zasahoval ledovec v roce 1750. To jsme byli asi 5 km od paty ledovce. Fox ledovec se pohybuje na své poměry velmi rychle. 

V roce 1930 byla jeho pata asi 3 km od svého současného místa. Udělali jsme si krátkou procházku kolem nádherně zbarvených jezírek, ale k čelu ledovce jsme se nedostali, neboť je to zahrazené a prý velmi nebezpečné, neboť hrozí, že se může kdykoliv rozbít nějaká kra, která dokáže udělat pěknou paseku, jako třeba rozvodnit řeku a to už bychom asi nerozdejchali. 

Ledovec Fox

Pak jsme se vrátili k autu a zjistili, že se nám pomalu tenčí zásoby jídla. Zbývají jen kolínka a rychlá večeře v pytlíku. Ve vesnici Fox Glacier je i benzínová pumpa, kde mají dosud nejdražší benzín, který jsme doposavad viděli. (1,40 za litr nafty). Vydali jsme se na 25 km cestu vedoucí k druhému ledovci Franz Josef. Ten máme však naplánovaný až na zítra, a tak jsme se ubytovali ve vesničce v hostelu Montrose Backpackers za 21 NZD za noc.

Ledovcový splaz

Ještě předtím jsme navštívili informační centrum, kde jsme se dozvěděli, že půldenní tůra s průvodcem na ledovec stojí 100 NZD za osobu. I tato aktivita byla na naše poměry dost drahá a tak nám bude stačit projít se k úpatí ledovce. Ale to až zítra. V infocentru byly vystavené i fotografie ledovce na prodej. Tyto fotky pořídil nějaký Čech jménem Petr Hlaváček a musím uznat, že fotky byly opravdu nádherné. V hostelu jsme nahráli fotky na internet, dopsal jsem deník a večer jsme se koukli na film. Spát jsme šli až o půlnoci.

Za 1 den: 56 km

Celkem najeto: 256 461 km

Neděle 10. Října Cesta na západní pobřeží (West Coast)

 Ráno nás probudil pěkný slejvák a vlastně skoro celou dnešní cestu nám propršelo. Abychom se dostali k západnímu pobřeží jižního ostrova, museli jsme projet průsmykem Haast. Tento průsmyk leží ve výšce 563 m a je nejníže položeným přechodem se zpevněnou silnicí v celém pohoří Jižní Alpy. Členové maorského kmene Nhai Tahu kdysi tento průsmyk využívali při cestách za vzácným nefritem. Průsmyk pojmenoval evropan Julius von Haast a asfaltová silnice je zde teprve několik desetiletí.

 

U jezera, kde jsme spali

Cestou jsme se zastavili u vodopádů, které tekly do kolmo tekoucí řeky. Jinak podél silnice byly všude samé vodopády, jde o dost nehostinnou krajinu, kde velmi často prší. Zastavili jsme se ve městě Haast, ležící na pobřežní planině, kde nás překvapily vysoké ceny potravin, bylo to však dáno tím, že široko daleko nic není. Pak jsme přejeli přes nejdelší 1 proudový most na NZ a udělali si krátkou zastávku u Ship Creek, kde se nalezly trosky lodi, které se sem dostali přes Tasmanovo moře. Tahle loď ztroskotala těsně před přístavem v Melbourne Austrálii. Hrozně nám foukal vítr a jen tak tak jsme si uvařili polévku. Podívali jsme se do kukaně, jestli náhodou neuvidíme nějakého tučňáka a následně vyrazili dále do Bruce Bay. 

skok do jezera

 

V tomhle zálivu byla spousta klád roztroušených po pláži. Dojeli jsme až k řece Karangarua, kde jsme se utábořili. Přestalo pršet a udělalo se horko, ale objevila se tu mračna sandflies, dotěrných mušek. Chtěli jsme spát v autě, ale nemohli jsme otevřít okýnka, jinak nám naletěli lidožravé mušky do auta.. Stačilo otevřít dveře na 2 sekundy a už tam byly hned 4 vevnitř. Bylo to hrozné!

Celkem najeto: 256 405km

Za 1 den: 228 km

Sobota 9. Října Zlatokopci, Bludiště a Wanaka

Zlatokopecká osada

Po probuzení jsme se vydali údolím řeky Karawau, která si z údolíčka vyhloubila solidní kaňon a určitě by na ní byla pěkná jízda přes divoké peřeje. Celá tato oblast podlehla v 19. století zlatokopecké horečce a dnes se zde těží především z cestovního ruchu. Je tu spousta lákadel, jako jsou návštěvy původních zlatokopeckých osad prvních Číňanů, kteří sem přijeli i s rodinami s vyhlídkou rychlého zbohatnutí. 

 

Překopaná krajina hledačů zlata

Jednou takovou oblastí jsou planiny v oblasti Bannockburn, což je město, které je už dávno za svým zenitem. Jsou zde však stopy po zlatokopcích, kteří místní krajinu do slova převrátili naruby. Vytvořili takové haldy nebo naopak díry při hledání zlata, že všechno co je tu k vidění netvořila příroda, ale člověk hledající kousek žlutého kamene. Vydal jsem se tuto krajinu prozkoumat, Andrejka zůstala v autě a jen jsem po očku hledal taky něco, třeba něco, čeho si dříve nevšimli. Zarýpal jsem do jedné skály a našel jsem pár zlatavých kamínků, ale zlato to určitě nebylo. No co, zbohatnu na něčem jiném J 

Krajina u Bannockburnu

 

Pak jsme pokračovali dále do města Wanaka, což je takové sesterské město Queenstownu, nicméně komerce už tam není tak viditelná jako v královnině městě. Před městem nás však nalákala jedna atrakce a tou byl svět puzzle. Už zvenčí to vypadalo zajímavě, neboť se zde nacházela hodně šikmá věž, která popírala všechny fyzikální, hlavně tedy gravitační zákony. Uvnitř na nás čekal opravdu zajímavý svět. Ve vstupní hale byly stoly, na kterých se válelo spousta hlavolamů, které si kdokoliv mohl zkusit složit. 

 

 

 

Puzzling World

Záchodky v Puzzling world

Zaplatili jsme vstup jak do optických klamů tak do venkovního bludiště. Nejdřív jsme si zašli na záchod, který sám o sobě byl velmi zajímavý. Pak jsme prošli hologramovou místností, kde byly obrazy v trojrozměrném zobrazení, prošli jsme místností obličejů, kde měl člověk pocit, že ho všechny obličeje očima sledují, pak jsme se dostali do šikmé místnosti, kde to bylo hodně zajímavé, ale tam se Andrejce udělalo dost špatně a i mě nějak nebylo moc dobře, člověk zde měl opravdu divný pocit, jak to všechno bylo nakloněné. Zašel jsem si ještě do místnosti obrů a trpaslíků a nakonec zašli do bludiště, kde jsme strávili asi hodinu hledáním 4 věží. Andrejka našla 3, mně se povedlo najít je všechny. Avšak nepovedlo se mi najít východ, protože to nebylo tak lehké jak se zdálo. Po hodině jsme z toho byli docela otrávení a odešli únikovým východem. 

Jezero Wanaka

 

Po zlámání hlav jsme dojeli do města, které se nám líbilo mnohem víc než Qeenstown. Dali jsme si jídlo, velkej hamburger s hranolkami a pojedli u břehu nádherného jezera. Spaní jsme si našli u velice scenerického jezera Hawea.

Celkem najeto: 256 177 km

Za 1 den: 115 km

Pátek 8. Října Komerční Queenstown

Cedule v Garston

Ráno jsme se vrátili do Te Anau, kde jsme dotankovali a namířili si to do Queenstown. Čekala nás dlouhá a ne příliš zajímavá cesta. Zastavili jsme se akorát v městečku Garston a čirou náhodou zjistili, že se vlastně jedná o nejvnitrozemější město na NZ. Město Queenstown se řadí mezi nejvyhledávanější turistická střediska, neboť nabízí pestrou nabídku všelijakých adrenalinových sportů. 

 

Dá se zde zažít a vyzkoušet snad všechno, co vám nažene hrůzu a adrenalin v krvi dosáhne maximálních hodnot. Pokud chcete vyzkoušet bungee jumping, paragliding, jízdu v rychlém motorovém člunu proti proudu řeky s 360° otáčkami v mohutném kaňonu, nebo si skočit tandem z 5000 metrů, a máte HODNĚ peněz, tak tohle je místo stvořené pro vás. Ovšem né pro nás. Podle nás se z města Queenstown stalo překomercované město, kde na nás všude vrhaly reklamy, zkus si tohle, okus tamto, hlavně se oslíčku otřes, ať z tebe máme co nejvíc peněz. V mnoha ohledech se stalo obětí vlastní proslulosti. 

 

Bungee jumping most

Takže se najdou 2 typy lidí. Jedni, co město milujou a nemohou si ho vynachválit a ti, co ho nemají rádi ba přímo nesnáší. Asi uhodnete, do jaké skupiny se řadíme my. Jediné, co jsme byli ochotni vyzkoušet je gondola- lanovka, která vede na blízkou horu, odkud je hezký výhled do okolí. Nicméně začalo pršet a tak jsme se s tímto nápadem rozloučili a ve městě jsme se nezdrželi dlouhou dobu. Pouze jsme si dali indické jídlo v místním obchodním centru, zběžně prošli střed města a nakoupili zásoby na další cestu. Zároveň jsem volal Fabianovi- náš zaměstnavatel na vinici Clos Henri a ujistil ho, že se na vinici vrátíme pracovat 18. října. Zároveň jsme napsali Alexe, což je naše KIWI spolupracovatelka na vinici, která nám nabídla ubytování u ní doma, abychom se ujistili, že s námi počítá. Prý se na nás těší. 

 

Most přes řeku Karawau

Vydali jsme se dále přes zlatokopecké městečko Arrowtown, které se chlubí čínskou čtvrtí a jeli směrem k jezeru Wanaka. Minuli jsme historický most, odkud se začalo poprvé komerčně skákat bungee dumping, jehož zakladatelem byl A.J. Hackett. Nicméně pršelo a nikdo neskákal. Přenocovali jsme u útesu údolí řeky Kawarau.

Celkem najeto: 256 053 km

Za 1 den: 246 km

Čtvrtek 7. Října Milford Sound

Te Anau Downs

 

Eglinton Valley

Maorská legenda o vzniku Fiordlandu. „…Fiordland vznikl, když mocný bůh Tu-To- Rakiwhanoa začal svou sekerou vytesávat hluboké zářezy zdejšího břehu, které se naplnili vodou. Poté co vytvaroval zdejší krajinu, navštívila jej Te-Hine-nui-to-po, bohyně smrti, která se bála, že zdejší kraj je tak krásný, že lidé tu budou chtít žít navěky. Aby jim připomněla jejich smrtelnost, vypustila velká hejna namu (komár)….“ 

Milford Sound

 

Mitre Peak

Milford Sound je nejseverněji položený a nejznámější z celkem 15 fjordů oblasti Fiordland. Stejně jako ostatní fjordy, tak i tento vznikl působením glaciální činností, tedy činností ledovce a nikoli jako říční údolí, takže jde skutečně o fjord... Už jsme se nemohli dočkat rána. Počasí bylo vcelku slušné a tak jsme vyrazili na 120 km dlouhou cestu k Milford Sound. 

 

Tato silnice je považována za jednu z nejkrásnějších na světě a já to musím potvrdit. Tato silnice byla dokončena až v roce 1953 a dala pěkně zabrat. První krátkou zastávku jsme si udělali u Te Anau Downs Harbour, asi 30 km od Te Anau. Odtud vyplouvají lodě k začátku treku Milford. Dalším úsekem bylo Eglinton Valley, což je nádherné údolí jako z Pána prstenů porostlé nízkou travou a bukovými lesy. 

Žízeň je veliká

 

Dále jsme se moc nezastavili, spíše jsme soupeřili s autobusy, kdo z nás do vesnice Milford Sound dorazí první. Nakonec jsme to byli my, následováni asi 4 japonskými autokary a busy. Nejnáročnější úsek silnice vede přes Homer Tunnel, což je úzký tunel vedoucí skalou z kopce. Sluneční světlo mě tak oslnilo, že když jsme vjeli do tunelu, nic jsem před sebou neviděl, ani když jsem zapnul dálková světla. Chvíli mi trvalo než si oči na tmu zvykly, protože tunel není skoro vůbec osvětlen. Po tunelu jsme opět začali klesat k řece Cleddau River. Cestou jsme byli obklopeny vysokými skalisky ze kterých teklo snad 100 vodopádů. Bylo to nádherné.

 

Vodopád

Nakonec jsme dorazili do vesnice. Na cestě bylo množství odboček k zajímavým místům, ale řekli jsme si, že se na ně vydáme až na cestě zpátky. Vesnici tvoří pár roztroušených domů, informační centra a malý přístav, odkud vyplouvají lodě na vyjížďky po Milford Sound. V plánu byla právě tato atrakce a tak jsem zjistil ceny asi 4 společností které tyto vyjížďky uskutečňují a vybrali jsme si samozřejmě tu nejlevnější asi za 69NZD. Čekání jsme si ukrátili krátkou procházkou po okolí. Krásnou atmosféru akorát narušovaly všudypřítomné a dotěrné sandflies mušky, kterých tu byl fakt kotel. 

 

Fresh drink z vodopádu

Na výpravu jsme vyrazili v 1:15. Ti co se vrátili z předchozí plavby nám záviděli, že budeme mít hezčí počasí než měli oni. Přeci jenom se ve fjordu usadila mlha a byl opar, který se však s přibývajícími hodinami pomalu ztrácel. Vydali jsme se po směru hodinových ručiček. Plavba to byla opravdu úžasná, což dokumentují fotky, kterých jsme udělali minimálně 100. 

 

Milford Sound

Loď udělala krátkou zastávku u vodopádu, který padá přímo do moře. Loď se zastavila tak blízko, že nám kapitán dal kelímek, že si prý ho můžem z vodopádu naplnit a vypít. Já jsem samozřejmě neodolal, avšak to dopadlo tak, že kelímek byl poloprázdný, za to já durch promočený. Andrejka měla co dělat, aby shovala foťák. Byla to pěkně studená sprcha na přídi lodi. 

 

The Chasm

Následující půlhodinu jsem strávil uvnitř v kabině, kde jsem si sušil věci a pil horký čaj. Andrejka měla dobrou náladu, protože se jí na lodi vůbec nedělalo špatně, tak si to náramně užívala a fotila o sto šest. Na konci fjordu se loď obrátila a my pluli pomalu zpátky podél druhého břehu. Loď na chvilku zastavila u kamene, na kterém se opalovali tuleni, ovšem to nás už moc nevyvedlo z míry, protože jsme jich už spoustu viděli v Kaikoura. Cestou jsme minuli další vodopády, ale to už jsem se nechtěl smočit a tak jsme kolem 3 odpoledne dorazili nazpět.Byla to opravdu krásná podívaná a stálo to zato. 

 

Andrejka s papouchem Kea

Cestou zpátky jsme se zastavovali na dalších pěkných místech, které jsme cestou k Milford Sound minuli. První zastávkou byl The Chasm, což je takřka svislý vodopád tvořený řekou Claddau, protékající úzkým a hlubokým řečištěm. Přes větve stromu jsme mohli spatřit zajímavě tvarované skály a kameny, které omlela protékající voda. Cestou na parkoviště jsme konečně zahlédli dalšího obyvatele NZ, papoucha Kea. Tento velmi drzý tvor si to před náma promenádoval a vůbec jsme mu nevadili. 

 

Andrejka na sněhu

Pak jsme pokračovali zpátky přes Homer tunel, kde se Andrejka vyfotila na sněhu, který zde leží po většinu roku. Další zastávku jsme si udělali u jednoho vysutého mostu. Ten nebyl tak zajímavý jako naše druhé setkání s drzým papouškem Kea. Když jsme se totiž vrátili k autu, papouch nám seděl na střeše a ohlodával nám anténu. Když jsme se k němu chtěli přiblížit, rozeběhl se po střeše, dávaje nám najevo, že je novým majitelem auta. Po oblkíčení z obou stran se mi povedlo nasednout do auta. Andrejka se bála, tak mi řekla ať mu ujedu, že nastoupí až nebude na střeše. Ovšem papouch se jen tak nedal a i když jsem tam dal zpátečku, tak se pevně držel na střeše. Nakonec přijelo jiné auto a papouchovi se asi více líbilo než to naše a tak přesedlal o kus dál. 

Nový majitel auta

 

My mohli konečně vyrazit. Zhruba 56 km před Te Anau jsme zastavili u Mirror lakes. Jak už název napovídá, šlo o zrcadlová jezera, odkud se krásně odrážely vrcholky přilehlých hor. Rozhodli jsme se, že přespíme v jednom z DOC kempů na cestě do Te Anau. Poplatky fungují tak, že když na místě není nikdo, kdo by je vybral, u vchodu jsou obálky, kam se strčí peníze a ústřižek si dáme za okno. V námi vybraném kempu však nebyl ani žádnej hlídač a ani obálky a tak jsme s klidným svědomím zakempovali v Henry Creek DOC kempu. Užili jsme si nádherný den.

Mirror Lakes

 

Celkem najeto: 255 802

Za 1 den 224 km

Středa 6.října Cesta vnitrozemím do Te Anau

Jih východního pobřeží

Ráno nás vzbudil déšť a prudký vítr. Čekala nás cesta vnitrozemím až do malé vesničky Te Anau. Cestou jsme projeli přes Tautapere, prý hlavní město párků, ale vypadalo to jako místo dávno zapomenuté na kraji světa. Kdysi zde prosperovala těžba dřeva, ale po jejím zákazu město upadlo v zapomnění.

 

Vysutý most u Clifden

U města Clifden jsme se krátce zastavili u významného mostu Clifden Suspension Bridge, jeden z nejdelších na jižním ostrově. Postavili ho již v roce 1899 přes řeku Waiau a sloužil až do sedmdesátých let 20. století. Město Clifden patrně získalo své jméno podle nízkých vápencových skal v okolí – Cliff- útes, ve kterých je možné najít řadu jeskyní. Jednu z nich jsme navštívili. Tedy jenom já, protože Andrejka se bála jít do tmy se mnou J. Neměl jsem moc kvalitní svítilnu, takže jsem došel asi jen 50 metrů, ale i tak se mi naskytl pohled na krásné světlušky, teda spíše modře fosforeskující larvy. 

 

Jeskyně u Clifden

Pomalu jsme se začali blížit do oblasti zvané Fiordland. Země fjordů. V dálce jsme už mohli spatřit zasněžené hory, které omývají studené vody Tasmanova moře. Projeli jsme kolem jezera Manapouri, na kterém je postavena hliníkárna, kde se měl z Austrálie vytěženého bauxitu extrahovat hliník. K této výrobě je potřeba obrovské množství energie a proto zde byla postavena mohutná vodní elektrárna, která měla být zapuštěna 200 m do země nedaleko západního břehu jezera. Voda měla být přiváděna deset km dlouhým tunelem. Proti této stavbě bylo mnoho odpůrců ale nakonec se stavba dokončila po osmi letech v r. 1971. Přibližně 80% vyrobené energie je spotřebováno hliníkovou hutí.

 

Southern Scenic Route

Ale to jsem trochu odbočil. Nicméně my jsme neodbočili a jeli dále po Southern Scenic Route až do Te Anau, což měla být naše základna pro výpravu k Milford Sound. Jde o velice pěkné město položené u stejnojmenného jezera. Navštívili jsme infocentrum a zjistili počasí na zítřejší den, kdy se na Milford chystáme. Počasí vypadalo slibně. Ubytovali jsme se v YHA hostelu za 29 NZD za noc a šli se podívat do místní papouškárny, kde měli co jiného než velké papouchy. Byli pěkný, ale doufal jsem, že nějaké uvidíme ve volné přírodě. Prý se tu vyskytuje jediný vysokohorský papoušek Kea, tak uvidíme, jestli na něj někde narazíme. Dali jsme si toasty k večeři, fotky na internet a šli chrnět.

Za 1 den: 154 km

Úterý 5. Října Slope Point a Invercargill

Slope Point - nejjižnější výběžek Jižního ostrova

Dnes bylo na programu navštívit nejjižnější místo Jižního ostrova Nového Zélandu. Po nezpevněné cestě jsme se dostali až k soukromému pozemku, přes který se mělo pokračovat až k onu místu. Andrejka to vzdala s tím, že na louce bylo kromě ovcí i spousta jejich produktů na zemi a jen s velkou námahou se jim dařilo vyhýbat. 

 

Haterie novozélandská

Mně se tedy podařilo mezi nimi prokličkovat a nakonec jsem tam dorazil. Byla tam jen informační cedule a vzdálenosti k jiným městům. Nicméně to byl dobrý pocit, když jsem si uvědomil, že sem už byl na nejsevernějším výběžku a nyní jsem na opačném konci. V průvodci se píše, že v roce 1881 došlo v těchto místech k nejhorší námořní katastrofě, kdy se potopila loď Tararua a 131 osob zde zahynulo. Proto se tu postavil maják. 

 

Z očí do očí

Poté jsme pokračovali po nezajímavé silnici SH92 vnitrozemím do města Invercargill. Jde o celkem prosperující obchodní a kulturní centrum s přibližně 54 tisíci obyvateli, což je něco jako Karlovy Vary. Dorazili jsme do informačního centra, které současně tvořilo muzeum. Budovu jsme našli celkem lehce, protože je to velká bílá pyramida. V přízemí muzea byla obrovská terária, ve kterých chovali vzácné ještěry, které se vyskytují pouze na NZ a jmenují se Tuatara, neboli Haterie Novozélandská. Před muzeem jsem se s takovým ještěrem vyfotil. Poté jsme si zajeli na velmi levné Fish&Chips na Kings Fishmarket a jeli jsme si to sníst do velmi pěkného Queens Parku. 

 

Učesané stromy

Trochu jsme si prošli město a nakoupili zásoby a pokračovali dále přes město Riverton (jedno z nejstarších měst NZ). Dali jsme si krátkou zastávku na piknik a dojeli až do Colac Bay, kde bylo spousta velkých mušlí, které jsme si zase s sebou táhli a nakonec vyhodili. Odtud byl i hezký výhled na 3 z ostrovů NZ – Steward Island. V okolí zálivu se nacházelo spousta podivně učesaných stromů. Neustálý vítr zde mění celou krajinu a tvaruje stromy do podivných nahnutých tvarů. Ugrillovali jsme si kuřecí stehna a šli spát.

Za 1 den: 276 km