Čtvrtek 7. Října Milford Sound

Te Anau Downs

 

Eglinton Valley

Maorská legenda o vzniku Fiordlandu. „…Fiordland vznikl, když mocný bůh Tu-To- Rakiwhanoa začal svou sekerou vytesávat hluboké zářezy zdejšího břehu, které se naplnili vodou. Poté co vytvaroval zdejší krajinu, navštívila jej Te-Hine-nui-to-po, bohyně smrti, která se bála, že zdejší kraj je tak krásný, že lidé tu budou chtít žít navěky. Aby jim připomněla jejich smrtelnost, vypustila velká hejna namu (komár)….“ 

Milford Sound

 

Mitre Peak

Milford Sound je nejseverněji položený a nejznámější z celkem 15 fjordů oblasti Fiordland. Stejně jako ostatní fjordy, tak i tento vznikl působením glaciální činností, tedy činností ledovce a nikoli jako říční údolí, takže jde skutečně o fjord... Už jsme se nemohli dočkat rána. Počasí bylo vcelku slušné a tak jsme vyrazili na 120 km dlouhou cestu k Milford Sound. 

 

Tato silnice je považována za jednu z nejkrásnějších na světě a já to musím potvrdit. Tato silnice byla dokončena až v roce 1953 a dala pěkně zabrat. První krátkou zastávku jsme si udělali u Te Anau Downs Harbour, asi 30 km od Te Anau. Odtud vyplouvají lodě k začátku treku Milford. Dalším úsekem bylo Eglinton Valley, což je nádherné údolí jako z Pána prstenů porostlé nízkou travou a bukovými lesy. 

Žízeň je veliká

 

Dále jsme se moc nezastavili, spíše jsme soupeřili s autobusy, kdo z nás do vesnice Milford Sound dorazí první. Nakonec jsme to byli my, následováni asi 4 japonskými autokary a busy. Nejnáročnější úsek silnice vede přes Homer Tunnel, což je úzký tunel vedoucí skalou z kopce. Sluneční světlo mě tak oslnilo, že když jsme vjeli do tunelu, nic jsem před sebou neviděl, ani když jsem zapnul dálková světla. Chvíli mi trvalo než si oči na tmu zvykly, protože tunel není skoro vůbec osvětlen. Po tunelu jsme opět začali klesat k řece Cleddau River. Cestou jsme byli obklopeny vysokými skalisky ze kterých teklo snad 100 vodopádů. Bylo to nádherné.

 

Vodopád

Nakonec jsme dorazili do vesnice. Na cestě bylo množství odboček k zajímavým místům, ale řekli jsme si, že se na ně vydáme až na cestě zpátky. Vesnici tvoří pár roztroušených domů, informační centra a malý přístav, odkud vyplouvají lodě na vyjížďky po Milford Sound. V plánu byla právě tato atrakce a tak jsem zjistil ceny asi 4 společností které tyto vyjížďky uskutečňují a vybrali jsme si samozřejmě tu nejlevnější asi za 69NZD. Čekání jsme si ukrátili krátkou procházkou po okolí. Krásnou atmosféru akorát narušovaly všudypřítomné a dotěrné sandflies mušky, kterých tu byl fakt kotel. 

 

Fresh drink z vodopádu

Na výpravu jsme vyrazili v 1:15. Ti co se vrátili z předchozí plavby nám záviděli, že budeme mít hezčí počasí než měli oni. Přeci jenom se ve fjordu usadila mlha a byl opar, který se však s přibývajícími hodinami pomalu ztrácel. Vydali jsme se po směru hodinových ručiček. Plavba to byla opravdu úžasná, což dokumentují fotky, kterých jsme udělali minimálně 100. 

 

Milford Sound

Loď udělala krátkou zastávku u vodopádu, který padá přímo do moře. Loď se zastavila tak blízko, že nám kapitán dal kelímek, že si prý ho můžem z vodopádu naplnit a vypít. Já jsem samozřejmě neodolal, avšak to dopadlo tak, že kelímek byl poloprázdný, za to já durch promočený. Andrejka měla co dělat, aby shovala foťák. Byla to pěkně studená sprcha na přídi lodi. 

 

The Chasm

Následující půlhodinu jsem strávil uvnitř v kabině, kde jsem si sušil věci a pil horký čaj. Andrejka měla dobrou náladu, protože se jí na lodi vůbec nedělalo špatně, tak si to náramně užívala a fotila o sto šest. Na konci fjordu se loď obrátila a my pluli pomalu zpátky podél druhého břehu. Loď na chvilku zastavila u kamene, na kterém se opalovali tuleni, ovšem to nás už moc nevyvedlo z míry, protože jsme jich už spoustu viděli v Kaikoura. Cestou jsme minuli další vodopády, ale to už jsem se nechtěl smočit a tak jsme kolem 3 odpoledne dorazili nazpět.Byla to opravdu krásná podívaná a stálo to zato. 

 

Andrejka s papouchem Kea

Cestou zpátky jsme se zastavovali na dalších pěkných místech, které jsme cestou k Milford Sound minuli. První zastávkou byl The Chasm, což je takřka svislý vodopád tvořený řekou Claddau, protékající úzkým a hlubokým řečištěm. Přes větve stromu jsme mohli spatřit zajímavě tvarované skály a kameny, které omlela protékající voda. Cestou na parkoviště jsme konečně zahlédli dalšího obyvatele NZ, papoucha Kea. Tento velmi drzý tvor si to před náma promenádoval a vůbec jsme mu nevadili. 

 

Andrejka na sněhu

Pak jsme pokračovali zpátky přes Homer tunel, kde se Andrejka vyfotila na sněhu, který zde leží po většinu roku. Další zastávku jsme si udělali u jednoho vysutého mostu. Ten nebyl tak zajímavý jako naše druhé setkání s drzým papouškem Kea. Když jsme se totiž vrátili k autu, papouch nám seděl na střeše a ohlodával nám anténu. Když jsme se k němu chtěli přiblížit, rozeběhl se po střeše, dávaje nám najevo, že je novým majitelem auta. Po oblkíčení z obou stran se mi povedlo nasednout do auta. Andrejka se bála, tak mi řekla ať mu ujedu, že nastoupí až nebude na střeše. Ovšem papouch se jen tak nedal a i když jsem tam dal zpátečku, tak se pevně držel na střeše. Nakonec přijelo jiné auto a papouchovi se asi více líbilo než to naše a tak přesedlal o kus dál. 

Nový majitel auta

 

My mohli konečně vyrazit. Zhruba 56 km před Te Anau jsme zastavili u Mirror lakes. Jak už název napovídá, šlo o zrcadlová jezera, odkud se krásně odrážely vrcholky přilehlých hor. Rozhodli jsme se, že přespíme v jednom z DOC kempů na cestě do Te Anau. Poplatky fungují tak, že když na místě není nikdo, kdo by je vybral, u vchodu jsou obálky, kam se strčí peníze a ústřižek si dáme za okno. V námi vybraném kempu však nebyl ani žádnej hlídač a ani obálky a tak jsme s klidným svědomím zakempovali v Henry Creek DOC kempu. Užili jsme si nádherný den.

Mirror Lakes

 

Celkem najeto: 255 802

Za 1 den 224 km

Středa 6.října Cesta vnitrozemím do Te Anau

Jih východního pobřeží

Ráno nás vzbudil déšť a prudký vítr. Čekala nás cesta vnitrozemím až do malé vesničky Te Anau. Cestou jsme projeli přes Tautapere, prý hlavní město párků, ale vypadalo to jako místo dávno zapomenuté na kraji světa. Kdysi zde prosperovala těžba dřeva, ale po jejím zákazu město upadlo v zapomnění.

 

Vysutý most u Clifden

U města Clifden jsme se krátce zastavili u významného mostu Clifden Suspension Bridge, jeden z nejdelších na jižním ostrově. Postavili ho již v roce 1899 přes řeku Waiau a sloužil až do sedmdesátých let 20. století. Město Clifden patrně získalo své jméno podle nízkých vápencových skal v okolí – Cliff- útes, ve kterých je možné najít řadu jeskyní. Jednu z nich jsme navštívili. Tedy jenom já, protože Andrejka se bála jít do tmy se mnou J. Neměl jsem moc kvalitní svítilnu, takže jsem došel asi jen 50 metrů, ale i tak se mi naskytl pohled na krásné světlušky, teda spíše modře fosforeskující larvy. 

 

Jeskyně u Clifden

Pomalu jsme se začali blížit do oblasti zvané Fiordland. Země fjordů. V dálce jsme už mohli spatřit zasněžené hory, které omývají studené vody Tasmanova moře. Projeli jsme kolem jezera Manapouri, na kterém je postavena hliníkárna, kde se měl z Austrálie vytěženého bauxitu extrahovat hliník. K této výrobě je potřeba obrovské množství energie a proto zde byla postavena mohutná vodní elektrárna, která měla být zapuštěna 200 m do země nedaleko západního břehu jezera. Voda měla být přiváděna deset km dlouhým tunelem. Proti této stavbě bylo mnoho odpůrců ale nakonec se stavba dokončila po osmi letech v r. 1971. Přibližně 80% vyrobené energie je spotřebováno hliníkovou hutí.

 

Southern Scenic Route

Ale to jsem trochu odbočil. Nicméně my jsme neodbočili a jeli dále po Southern Scenic Route až do Te Anau, což měla být naše základna pro výpravu k Milford Sound. Jde o velice pěkné město položené u stejnojmenného jezera. Navštívili jsme infocentrum a zjistili počasí na zítřejší den, kdy se na Milford chystáme. Počasí vypadalo slibně. Ubytovali jsme se v YHA hostelu za 29 NZD za noc a šli se podívat do místní papouškárny, kde měli co jiného než velké papouchy. Byli pěkný, ale doufal jsem, že nějaké uvidíme ve volné přírodě. Prý se tu vyskytuje jediný vysokohorský papoušek Kea, tak uvidíme, jestli na něj někde narazíme. Dali jsme si toasty k večeři, fotky na internet a šli chrnět.

Za 1 den: 154 km

Úterý 5. Října Slope Point a Invercargill

Slope Point - nejjižnější výběžek Jižního ostrova

Dnes bylo na programu navštívit nejjižnější místo Jižního ostrova Nového Zélandu. Po nezpevněné cestě jsme se dostali až k soukromému pozemku, přes který se mělo pokračovat až k onu místu. Andrejka to vzdala s tím, že na louce bylo kromě ovcí i spousta jejich produktů na zemi a jen s velkou námahou se jim dařilo vyhýbat. 

 

Haterie novozélandská

Mně se tedy podařilo mezi nimi prokličkovat a nakonec jsem tam dorazil. Byla tam jen informační cedule a vzdálenosti k jiným městům. Nicméně to byl dobrý pocit, když jsem si uvědomil, že sem už byl na nejsevernějším výběžku a nyní jsem na opačném konci. V průvodci se píše, že v roce 1881 došlo v těchto místech k nejhorší námořní katastrofě, kdy se potopila loď Tararua a 131 osob zde zahynulo. Proto se tu postavil maják. 

 

Z očí do očí

Poté jsme pokračovali po nezajímavé silnici SH92 vnitrozemím do města Invercargill. Jde o celkem prosperující obchodní a kulturní centrum s přibližně 54 tisíci obyvateli, což je něco jako Karlovy Vary. Dorazili jsme do informačního centra, které současně tvořilo muzeum. Budovu jsme našli celkem lehce, protože je to velká bílá pyramida. V přízemí muzea byla obrovská terária, ve kterých chovali vzácné ještěry, které se vyskytují pouze na NZ a jmenují se Tuatara, neboli Haterie Novozélandská. Před muzeem jsem se s takovým ještěrem vyfotil. Poté jsme si zajeli na velmi levné Fish&Chips na Kings Fishmarket a jeli jsme si to sníst do velmi pěkného Queens Parku. 

 

Učesané stromy

Trochu jsme si prošli město a nakoupili zásoby a pokračovali dále přes město Riverton (jedno z nejstarších měst NZ). Dali jsme si krátkou zastávku na piknik a dojeli až do Colac Bay, kde bylo spousta velkých mušlí, které jsme si zase s sebou táhli a nakonec vyhodili. Odtud byl i hezký výhled na 3 z ostrovů NZ – Steward Island. V okolí zálivu se nacházelo spousta podivně učesaných stromů. Neustálý vítr zde mění celou krajinu a tvaruje stromy do podivných nahnutých tvarů. Ugrillovali jsme si kuřecí stehna a šli spát.

Za 1 den: 276 km

Pondělí 4. Října Den vodopádů a setkání s tučňákem!

Purakaunui Falls

Protože jsme se ráno probudili hned u vodopádu, udělali jsme si ranní procházku a navštívili pád vody Purakaunui. Naskytnul se nám velmi pěkný pohled na 3 stupňnový vodopád. V jeho okolí rostlo spousta stříbrného buku a podocarpy. Za tento den jsme navštívili ještě další dva. 

 

Matai Falls

Vodopády nás pomalu začínají nudit. Dalším lákadlem této oblasti je zhruba 15 jeskyní. Těmi nejzajímavějšími rozhodně jsou Cathedral Caves. Jde o dvě vzájemně propojené jeskyně, které vymodeloval mořský příboj a možné je se tam dostat pouze za odlivu. Takže jsme museli čekat pár hodin, než se cesta otevřela. Dobu čekání jsme si zkrátili další procházkou k vodopádu McLean Falls, který leží u konce zhruba třicetiminutové cesty vedoucí hustým lesem. 

 

Mc Lean Falls

Cathedral Cave

V půl páté odpoledne jsme se dostali ke vchodu do Cathedral Caves. Cestou se jde přes soukromý pozemek a tak si zase nějakej Kiwi udělal byznys a za vstup si tu účtujou nekřesťanských 5 NZD. Andrejka toto odmítla a čekala na mě v autě. Já jsem se tam vydal, vypadalo to velmi zajímavě ale za 5 dollarů to nestálo. Pak jsme pokračovali dále přes Waikawa do Curio Bay. 

 

Zde se nachází camp, kam jsme zajeli a pokochali se příbojovými vlnami dorážejícími na pobřežní skaliska. O kousek dál západním směrem se nachází vlnami zformovaný výběžek a na něm zkamenělí les. Měli jsme štěstí, protože byl odliv a byl vidět celý. Zhruba před 180 miliony lety, kdy podstatná část NZ byla ještě pod mořskou hladinou, se zde nacházela rozsáhlá pobřežní planina porostlá stromy. Dnes je několik vrstev lesa pokryto silnou vrstvou sopečného popela a lávy, na níž je vidět fosilizované pahýly a padlé kmeny. A právě zde se to stalo. 

 

Burácející příboj v Curio Bay

Zkamenělý les

Poprvé jsme měli možnost spatřit tučňáka ve volné přírodě! Když jsem fotil padlé zkamenělé kmeny, najednou se na břeh vydrápal jeden tučňák žlutooký a mířil si to přímo ke mně. Všude tam, kde je možné setkat se s tučňáky jsou cedule, které nabádají k tomu, držet si maximální odstup od těchto nelétavých ptáků a nerušit je při jejich hnízdění. Tučňáci obvykle vyrážejí ráno lovit ryby a vrací se večer s úlovkem do hnízda, které obvykle bývá hustém porostu za pláží nebo pobřežním pásmem. Dbaje těchto pokynů jsem se skrčil a dělal, jako že tam vůbec nejsem, aby tučňák mohl projít a vrátit se domů. Jenže tučňák si to mašíroval pleskavými ploutvemi přím ke mně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem uchvácen tímto okamžikem. Tučňák se zastavil asi 2 metry odemně. Já jsem neváhal a nafotil a natočil ho na foťák. Byl to skvělý zážitek. 

Setkání s pinguínem

 Po tolika neúspěšných pokusech spatřit tyto plaché tvory se mi dnes poštěstilo vidět tučňáka opravdu z velké blízkosti! Andrejka mi pak řekla, že celou událost sledovala a že se musela smát, když mě tam viděla J. Obohacen tímto zážitkem jsme našli místo uprostřed pastvin nedaleko Slope Point, kde jsme přespali.

Za 1 den 110 km

Neděle 3. Října Cesta dále na jih od Dunedin

Nugget point s majákem

 

V ceně ubytování byla i snídaně a tak jsme neváhali a nadlábli se, jak to jen šlo. A vyrazili jsme po south scenic route kolem oceánu. V této části pobřeží lze nalézt nejrozsáhlejší plochu původního pralesa na východní straně Jižního ostrova. Prudké větry vanoucí od jihovýchodu a často velmi bouřlivé moře společně vytvarovali zdejší pobřeží. Této oblasti se také říka Catlins. V minulosti zde žili maorské kmeny, které se živili především lovem dnes již vyhynulého nelétavého obrovského ptáka Moa. 

Rozeklané pobřeží

V 18 století je nahradili lovci tuleňů a velryb, kteří zde zakládali osady. My jsme se zastavili v Kuri Bush, kde jsme si trochu odpočinuli a pak pokračovali přes Kaka Point a Nugget point. Právě tento výběžek mají v oblibě tuleni a lvouni. Toto místo jsme navštívili a udělali jsme si procházku až k majáku, kde byl nádherný výhled na rozeklaná skaliska. Samozřejmě nesměli chybět Canoňáci. 

 

Před majákem pózujeme

Začínáme si uvědomovat, že i oni se stávají součástí Nového Zélandu. Kousek od tohoto místa byla další kukaň na pozorování tučňáků, ale, budu se opakovat, opět jsme žádného tučňáka nespatřili. Pomalu jsme začali hledat místo ke campingu, ale všude nás odrazovali cedule NO CAMPING. 

 

Nugget Point

Cestou jsme minuli nějaký historický železniční tunel. Vydal jsem se k němu ale pouze jenom k němu, protože tunel byl temný a zrádný. Prý se jednalo o nejjižnější tunel na NZ, který už však nyní nefunguje a pomalu zarůstá. Nakonec jsme se utábořili u jednoho z mnoha vodopádů v této oblasti – Purakaunui Waterfalls.



Celkem najeto: 255 146 km

Za 1 den: 161 km

Sobota 2. Října Relax ve městě Dunedin

Centrum Dunedin

Ráno jsme se vrátili zpátky do města Dunedin s tím, že se tam ubytujeme, nabereme sil a trochu si odpočineme. Zaparkovali jsme u supermarketu v centru, já rychle doběhl do informačního centra, pobral pár letáků a jelo se hledat ubytování. 

 

První hostel se nám moc nelíbil a tak jsme si nakonec vybrali On the top Backpacker. Jak jsem se již zmínil s problémem parkování, tak jak jsme šli na recepci, tak jsme viděli, jak nám příslušník označil auto, neboť doba stání na parkovacím místě byla pouze 5 minut. Tak jsme to rychle vyřídili a recepční nám řekl, kde máme parkovat, tak jsem hned nastartoval a přeparkoval auto. 

 

Nádraží

Cadbury Čokoládovna

Na pokoji už byly dvě Kiwi holky, evidentně po nějakém flámu, smrad se řinul z pokoje, až sem padal do mdlob. Rychle jsme se tedy ubytovali a vyrazili do centra na prohlídku města. Střed města je velmi pěkně řešen a dominuje mu katedrála se stejným jménem jako mam já a tzv. Octagon, což je zbůsob zastavení centra domů a ulic do osmiúhelníku. 

 

Kousek od středu města byla továrna na výrobu čokolády Cadbury, kterou nešlo podle fialové barvy vůbec minout. Uvnitř byla velká spousta čokolády, což se líbilo hlavně Andrejce, které svítily oči. Ovšem všechno bylo předražené. Pokračovali jsme dále ke slavnému nádraží, železniční stanici, krásné budově. Toto nádraží by srovnávat s jakýmkoliv českým by bylo asi jako srovnat stan s několikamilionovou vilou. Největší chloubou nádražní budovy je hlavní hala, která se zachovala v původní podobě a její stěny jsou obloženy keramickými kachlemi. 

 

Maorská kultura

Waka- bojová loď Maorů

Pokračovali jsme dále po hlavní ulici a navštívili místní muzeum, které se mohlo pochlubit jednak tím, že vstup byl zdarma a jednak velmi bohatou sbírkou polynéské kultury. Po muzeu jsme si šli koupit večeři, indické curry a večer si zašli do kina, můj první 3D film The Last Airbender (19,5 NZD včetně 3d brýlí).

 

 Celkem najeto: 254 979

Za 1 den: 16 km

Pátek 1. Října Kameny Moreaki a poloostrov Otago

Struktura kamene včelí plástev

Andrejka na balvanu

Ráno mě probudil krásný východ Slunce. Byl jsem akorát línej vstávat a vyfotit ho. Příležitostí bude určitě ještě dost. Zase se mi podařilo probudit Andreu, která pak nadávala, že ji nenechám spát dýl a že půl osmý ráno je ještě moc brzo na vstávání. 

Po snídani jsme se vypravili jižním směrem na další geomorfologickou zajímavost Nového Zélandu a tou jsou Balvany Moreaki. Moreaki Boulders jsou velké šedivé a takřka dokonale kulaté kameny (některé mají v průměru až 2m), které leží napůl pod vodou na kraji písečné pláže. Pod jejím povrchem se skrývá porézní jádro, které svou strukturou připomíná včelí plástev, což je velmi dobře patrné na některých rozbitých kamenech. Vědci zjistili, že jejich původ pochází z jílovcových skalisek lemující zdejší pobřeží. 

Skoky přes kameny

Kulaté balvany Moreaki

 Postupem času tato skaliska zerodovala exogenní činností a zůstaly zde pouze obnažené hladké kameny. Ta ona včelí plástev připomínající struktura je výsledkem působení další pomalé eroze, zejména vodní, která neustále probíhá a postupně proniká pod jejich povrch. Jejich základem bylo kdysi pevné jádro, které obsahuje uhličitan vápenatý, kolem kterého se začaly „nabalovat“ minerály z okolí. 

Maják u kolonie albatrosů

Moreaki boulders

Tato činnost započala přibližně před 60 miliony lety. Postupně zde vznikali útvary různých velikostí, ale všudypřítomní turisté a místní si domů odnesli skoro všechno jako cenný suvenýr a zbylo zde pouze několik balvanů, se kterými jednoduše nešlo hnout. I tak jich zde leží celkem dost. Na tuto atrakci jsme si podle průvodce měli připravit 2 NZD jako vstupné, ovšem nikdo nás nekontroloval a tak jsme proklouzli bez placení J. 

Línej lvoun

Vyfotili jsme si balvany ze všech úhlů a protože se blížil japonskej zájezd, vrátili jsme se k autu a pokračovali do města Dunedin. Toto město v sobě zanechává skotské tradice a prvky a tudíž lze určit, že původními osadníky této oblasti byli Skotové. Ulicemi se nesly zvuky dudů a i budovy měli skotský nádech. Problémem bylo zaparkování auta, v jehož centru je hodně obtížné. Zastavili jsme proto u supermarketu a nakoupil nějaké zásoby jídla. 

Pohled z kukaně

Moc dlouho jsme se tam nezdržovali a vydali se na blízký poloostrov Otago ležící východně od města. Jde o velmi řídce osídlenou oblast s řadou překrásných míst a vzácnými živočišnými a rostlinnými druhy. Většina poloostrova je porostlá travou a charakterizuje se kopcovitou krajinou a pěknými zálivy. Na odpočívadle jsme si uvařili párky, přičemž nám při jídle asistovali dva hladoví kohouti. Vydali jsme se i na místní zajímavost Glenfalloch- jedinný hrad na NZ. Ovšem vstupné 27 NZD nás od návštěvy odradilo. Přece jenom v Čechách máme hradů dost. 

Pobřeží Sandfly bay

Vydali jsme se dále na Taiaroa Head, což je výběžek na severu poloostrova, kde se nachází vzácný Albatros Královský a mnoho tučňáků a tuleňů. Bohužel jsme přijeli v tu nepravou dobu, kdy se zrovna Albatrosové páří a tudíž, aby nebyli rušeni při námluvách, veškeré návštěvy jsou zakázány. Pokochali jsme se alespoň výhledem a rozhledem po okolí a vyfotili spoustu racků a když jsme zjistili, že ani tučňáky tady neuvidíme, neboť se nachází na soukromém pozemku, kde si z toho udělali drahý byznys tůru na 4 kolkách, obrátili jsme se a jeli jinam. 

Chrápající srstnatý tuleň

Zastavili jsme u místa zvané Sandfly Bay, zálivu hnusných a štípavých mušek, ovšem k našemu překvapení tam žádné otravné mušky nebyly. Místo nich jsme měli možnost setkat se s místními obyvateli – Lvounem a srstnatým tuleněm. Jejich vyvrhnutá těla si lebedila na pláži, válela se tam jak turisti na plážích Waikiki a nic, ani my jsme je nezajímali. Prošli jsme celou pláž, která končila u pozorovací kukaně na tučňáky, ovšem ani po hodině strávené v budce jsme opět žádného nespatřili a tak se vrátili zpátky. Na poloostrově Otago nebylo místo na camping a tak jsme přejeli Dunedin a přespali u vesničky Waldronville.

Celkem najeto 254 966 km

Za 1 den: 205 km

Čtvrtek 30. Září Přehradní systém v údolí Waitaki

Modrá voda v přehradě

Ráno nás probudil déšť a ošklivý vítr. Stěží jsme si na vařiči ukuchtili polévku pro zahřátí. Taky jsme vstávali až o půl 10, což je hlavně u mě dost neobvyklý čas. Zpakovali jsme se a vyrazili směr Oamaru – zpět z vnitrozemí k pobřeží. Cestou jsme projížděli údolím Waitaki, které je známo především pro svůj hydroenergetický systém kaskádovitých přehrad, takže na cestě jsme měli možnost podívat se na pár z nich. 

Přehrada v údolí Waitaki

Celkem jich tu prý je 12 a stavěly se mezi lety 1925 – 1981. Celá třetina Nového Zélandu je zásobena elektřinou právě z těchto hydroelektráren. Jak už jsem psal, některé jsme navštívili, přes některé jsme jen přejeli. Voda se čerpá z ledovcových řek pramenících v nedalekých Jižních Alpách, takže je krásně modře zabarvená.

Přeteče nebo nepřeteče?

Cestou jsme měli ještě minout několik Maorských skalních kreseb, ale skály nějak popadaly a bylo zavřeno. Po pár hodinách jsme dorazili do Oamaru. Přístavního města, které je zajímavé tím, že se v něm nachází spousta staveb z kamene krémové barvy a město tak získalo přezdívku „The Whitestone City“ ( město z bílého kamene). Projeli jsme historickým distriktem a protože jsme měli hlad a chuť na něco teplého, dali jsme si k obědu domino pizzu. Docházely nám i najeté kilometry a tak jsme se stavili na poště, předplatili si 5000 km (207NZD) a natankovali plnou nádrž. 

Ovce jsou úplně všude i na silnici

Kousek za městem mělo být skvělé pozorování tučňáků a protože jsme doposavad žádného neviděli, zastavili jsme se tam. Cesta k pozorovací kukani byla hodně zablácená po vydatném dešti, ale i tak jsem se tam vydal. Žádného tučňáka jsem nespatřil, ale zato jsem si pěkně ušpinil boty a dlouho je pak čistil. Tučňáci pro mě začínaly být prokletá zvířata spatřitelná jen v zoo… 

Pláž podél Beach road

Po neúspěšném honu za pinguínama jsme vyrazili po Beach road dále na jich. Před městem Kakanui jsme to u pláže zapíchli a rozhodli se přespat právě tam. Na pláži bylo spousta mušlí, škeblí a barevných kamínků. Nevím, proč jsem jich tam tolik tenkrát nasbíral…

Celkem najeto: 254 760 km

Za 1 den: 194 km